Cesta do země zločinu

Prolog (Alec)

Alec Svensson seděl v policejní závodní jídelně a jedl okurkový salát. Ne, že by z něj měl lecjaký chuťový požitek, ale byl zdarma a on neměl peněz zrovna nazbyt.

Vzpomínal na Alison. Jak se spolu ještě před měsícem smáli tomu, jak strašně venku promokli, když si zapomněli deštník. Jak jeli na svatební cestu a nevzali si peníze. Jak se bála, když řešil případ uprostřed národního parku. A jak promarnil šanci ji vidět naposled.
***
Jela tenkrát pro děti do školky. Silnice byla namrzlá a ona věděla, že musí řídit opatrně. Cesta, kterou chtěla jet, byla uzavřená, na přejezdu tam vykolejil vlak. Měla na výběr mezi dvěma cestami. Jedna byla kratší, ale klikatější a v tomhle počasí nebezpečnější, a tak se rozhodla pro tu druhou přes frekventovanější silnici. Na každé křižovatce, v každé zatáčce dávala maximální pozor. Byla už kousek od školky, na světelné křižovatce. Uprostřed silnice byla vrstva ledu, a tak pro jistotu trochu zpomalila. Stačilo, kdyby udělala cokoli jinak. Mohla zastavit, projet rychle, ale ona se rozhodla, že pojede prostě jen opatrně. Zatímco pomalu projížděla křižovatkou, z vedlejší silnice se na červenou prořítil přetížený kamion a ve smyku ji sebou vláčel několik set metrů. Neměla šanci to přežít.

Děti se ptaly paní učitelky, kdy přijde maminka. Uklidňovala je. Říkala, že je venku ledovka, že se určitě někde jen zdržela. V sedm hodin večer už tam zůstaly jako poslední a paní Danielsová se rozhodla, že zavolá jejich rodičům. Mladší dcerka se rozbrečela. Maminka telefon nebrala. Alec podřimoval ve své kanceláři, když mu zazvonil telefon.
"Svensson, prosím?"
"Dobrý den, tady Danielsová. Vaše žena dnes nevyzvedla děti ze školky. Nejspíš se zdržela kvůli té uzavírce. Nemohl byste pro ně přijet? Mám na večer ještě nějaké plány."
"Za dvacet minut jsem tam."

Alec shrnul ze stolu své věci do tašky a během pěti minut seděl za volantem. Alison nikdy neměla zpoždění. A děti by ve školce nikdy tak dlouho nenechala. Silnice byla neskutečně kluzká. Co když se jí něco stalo? Když doběhl přes parkoviště do vestibulu školky, starší dcera utěšovala tu mladší, která brečela.

Alison nebyla ani doma. Nebrala telefon. Alec na sobě nechtěl dát znát strach. Uložil děti ke spánku a sám vyčkával v obýváku. Krátce po půlnoci ho probudil zvonek. Přede dveřmi stál jeho kolega z dopravního.
"Alecu, mám špatný zprávy." pronesl.
"Stalo se něco?"
"Tvoje žena měla nehodu."
"Žije?"
"Ne." pronesl zastřeným hlasem.
Alecovi se zatočila hlava. V záchvatu zoufalství se opřel o futra. Nebyl to sen?
"Prosím štípni mě. Že je to hnusná noční můra!" Rozbrečel se. Odvrátil hlavu ke zdi. Snažil pláč zakrýt, ale nešlo to. Nikdy nebyl sám. Jak to teď zvládne? Vždyť ani neumí uvařit vejce! Vaří se ve skořápce, nebo bez ní? A jak to všem řekne? Jak to řekne dcerám?
***
"Dobrou chuť." popřál mu šéf kriminálního oddělení, Silverstone, který si přisedl k němu.
"Díky, vám taky."
"Dneska má nastoupit ta nová. Prej Charlieho dcera. Bude s tebou pracovat na dalším případu."
"Svoje případy si budu řešit v klidu a sám." zabručel otráveně.
"Každý tu je v týmu, má aspoň jednoho parťáka. Je na čase, abys konečně přestal truchlit."
"Vy byste měl vážně dělat psychloga!" odvětil ironicky a zakoulel očima.
V Silverstonově telefonu blikla SMSka.
"Čekám před vchodem, Rayna."
Oba zvědavě vyhlédli z okna.

Něco málo přes metr sedmdesát vysoké stvoření v černém rozepatém kabátu a vínových šatech postávalo před budovou kriminálního oddělení. Její husté, vlnité, pod lopatky dlouhé zrzavo-hnědé vlasy se pohupovaly ve větru. Spíš než jako policejní komisařka vypadala jako modelka Victoria's Secret. Cosi hledala ve své značkové kabelce, při čemž s někým telefonovala.
"Teď bych si ji s tebou vyměnil, člověče." podotkl generálmajor Silverstone a se svazkem klíčů v ruce se vydal po schodech dolů.