Make It Right /Taehyung x Namjoon/ VMon ✔️

/ 1 /

„Šéfe, vážně to potřebuju podepsat. Kdy dorazíte?" Namjoon potlačil zavrčení, které v něm poslední otázka v telefonu vyvolala. Co opravdu nesnášel, bylo napomínání jeho osoby podřízenými mezi řádky. Co si o sobě Seojung vlastně myslí? Zatraceně. Než znovu promluvil, počkal, až naskočí zelená.

„Dorazím za dvacet minut. Snad to vydrží..."

„Dvacet minut?" nadechl se druhý hlas přímo vyděšeně. „No dobře," dodal nešťastně a Namjoon protočil očima.

„Přece si umíš poradit. Od čeho tě vlastně mám? Abych plnil tvé pracovní povinnosti. Tvé?" Zahřměl a automaticky se podíval do zpětného zrcátka na vyděšené velké hnědé oči orámované hustými dlouhými řasami. Bez zaváhání těm svým dodal nádech psího pohledu, jak nejlépe dokázal. „Už musím končit. Čau." Pro jistotu vytáhl sluchátka svých airpodů hned z uší a odložil je na palubní desku. Dalšího hovor už prostě nepřijme.

„Promiň, Haneol, taťka se jen trochu rozčílil," omluvil se, sleduje zamračený obličejík své osmileté dcery v odrazu zpětného zrcátka. Samozřejmě musel sledovat i silnici, takže kontakt jejich očí byl krátký, ale naštěstí uklidňující. Pro oba.

„Zase tě někdo rozčiluje v práci, tati?" zeptala se dívenka starostlivě.

„Seojung. Přece ho znáš, jaký je to plašan," postěžoval si Namjoon na oko.

„Ale jinak je strejda Seo strašně milý. A nosí mi kinder vajíčka," zastávalo se dítě otcova asistenta. Ano, Seojung byl trochu zmatkař a všechno hnal hned do extrému, ale s malou Haneol si rozuměl a kdykoliv mohl, tak ji rozmazloval dobrotami, což se Namjoonovi už tolik nelíbilo. Moc si na to zvykla.

„No dobře. Jen s těmi čokoládami bys to neměla moc přehánět. Náš zubař se bude zase zlobit," škádlil ji. Neměla jediný kaz a zoubky jí rostly hezky jeden vedle druhého, to po její matce. On sám musel jako malý nosit rovnátka, ale Haneul měla krásné zuby odjakživa. Krásné a zdravé.

Namjoon zastavil na další křižovatce a poklepal nervózně prsty na volantu. „Slyšela jsi mě?" zeptal se vlídně.

„Ale jo, tati. Nesmím jíst moc sladkého, jinak se bude doktor Choi zlobit," odvětila poslušně, ale v dětských očích poskakovaly čertovské jiskřičky. Namjoon by s ní nejraději zatřásl. Haneul to milovala a při záchvatu smíchu by jistě svá slova myslela upřímněji.

„Co dělá Dae," pobídl ji, aby zkontrolovala dětskou sedačku vedle sebe.

„Chrápe... Zase prospí celý den," utrousila dcera.

„Vynahrazuje mi, jak jsi byla zlobivá ty v jeho věku. Na rozdíl od něj si pomalu nezamhouřila oka," dobíral si ji Namjoon. Na semaforu naskočila zelená, tak se pomalu rozjel. Za dalších pět minut dorazili ke škole. Namjoon vystoupil z auta a šel dceři naproti.

„Zvládla bych to sama," protestovala, když ji chytil za ruku, protože chtěla jít do školy sama. Prostě jako velká holka.

„Budu o tom uvažovat. Po tvých devátých narozeninách. Domluveno?" navrhl. Dívenka se zamyslela, zřejmě počítala, za jak dlouho to bude a nakonec přikývla. V hlavní chodbě hned za dveřmi ji otec ještě rychle stiskl v náruči.

„Buď hodná a dávej pozor při hodinách. Ve dvě jsem tu jak na koni. A večer si objednáme pizzu..."

„Budeš večer doma?" nevěřila Haneul. Namjoon ji ve škole vyzvedával pravidelně, ale pak se většinou zase vracel do práce a po zbytek dne byly obě děti s chůvou. Sám přicházel domů pozdě večer, zvlášť když pracovali na nějaké hodně důležité zakázce. A to bylo vlastně pořád.