Krvavé povídání o páně Conomorovi

Epilog

Komíhala jsem nohama v čiré vodě jezera, sluneční paprsky pableskovaly na hladině a zahřívaly moji kůži. Opírala jsem se rukama za sebou o balvan, na kterém jsem seděla. Od mých holení se po vodě rozbíhaly do dáli kruhy, dokonalé ticho narušoval jen svým voláním dravec kroužící nad lesem na protilehlém břehu. Na obzoru se modraly hory s bělavými špicemi. Netušila jsem, kde jsem, ale bylo tu nádherně.
Zahleděla jsem se do vody, pod jejíž hladinou se proháněly skupinky drobných rybek.
Ucítila jsem dotek na hřbetu ruky. Ohlédla jsem se. Vedle mě seděl Conomor.
Hlavou mi proletěly mlhavé vzpomínky, ale nenechaly za sebou hořkou pachuť. To vše mi bylo vzdálené, cizí. Již to nebylo moje.

,,Je to tu krásné," pravil klidně. Zmizely mu vrásky, v modrých očích po smutku či výčitkách nebylo ani památky. Vzal moji ruku do své a položil si naše spojené ruce na stehno.

,,Jak to, že jsme tu spolu?" zeptala jsem se. ,,Oba jsme mrtví, ne?"

,,Nejspíš." Usmál se.

,,Splnil jsem vám oběma poslední přání, to, na co jste mysleli, když z vás vyprchával život," ozval se zvučný mužský hlas.

Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Louka za námi byla, kromě stáda laní, prázdná, stejně jako břehy jezera.

,,Vítejte v Podsvětí, v mé říši hojnosti a míru. Až přijde váš čas, očistíte své duše v pramenu v horách a můžete se vrátit do světa živých."

,,Času dost," zašeptal Conomor a přitáhl si mě blíž k sobě.

Zasmála jsem se a naklonila se ke Conomorovi, políbila jsem ho na ústa, než si opřela pokojně hlavu o jeho rameno.
,,Kolik jen zvládneš rozčílit bohů za jeden život?"