Krvavé povídání o páně Conomorovi

Prokletí

Probudily mě první ranní paprsky. A mňoukání. Posadila jsem se na posteli, košile zbrocená potem se na mě lepila.
Brrr. V ložnici panoval chlad, oheň v krbu dávno vyhasl. Pustila jsem kotě, o kterém jsem netušila, jak se v místnosti ocitlo, i Drobka dveřmi ven a rychlým tempem se převlékla.
V hrudníku se mi usadil divný pocit, prázdnota namíchaná s nejasným odrazem strachu. Začíná se mi snad stýskat? Opláchla jsem si obličej ve studené vodě, tváře jsem měla napuchlé, jako bych půl noci proplakala.
Zavrtěla jsem hlavou sama nad sebou. Možná za to mohl můj požehnaný stav, ale nebylo koho se teď zeptat. Vzala jsem ze stolu svazek klíčů, proklouzl mi mezi prsty a s rachocením spadl na zem. Zvedla jsem je a se zděšením jsem je znovu upustila. To není možné... Sedla jsem si na kraj ovčí kůže a nevěřícně hleděla na ten prokletý malinkatý klíček. Byl hnědorudý, jako by ho někdo ponořil do krve, která na něm už začala zasychat. Rázem se mi vybavila katakomba na konci chodby ve sklepení, čtyři manželky mého chotě pověšené za vlasy na špinavé zdi, sinalá kůže, smutné oči a pomalu se pohybující, šeptající rty.
Chytila jsem se za hrdlo, jako bych mohla zastavit výkřik, který se dral ven.
Rozhlédla jsem se, ale nikde neviděla nic z darů mých předchůdkyň.

Takže přece jenom noční můra? Nebo si se mnou pohrávají čáry? Nebyla jsem si jistá.
Klíč! Vzala jsem celý svazek do ruky a pokusila se setřít červenou barvu. Nešlo to, zaryla jsem do ní nehtem, ani čárka se neobjevila.
Doběhla jsem k míse s vodou... máčela jsem ho, drhla, škrabala. Nic. Klíč zůstal rudý, od krve, jako ruce mého manžela.
Musím se tam podívat, musím zjistit, co je pravdy na mém snu.

Sáhla jsem si k pasu, dýka od Alaina byla bezpečně zachycená v pochvě na koženém pásku.
Sešla jsem po úzkých točitých schodech, neodbočila na své obvyklé cestě ke kuchyni, ale pokračovala dolů do sklepení, kolem místností před zimou naplněnými zásobami jídla, sudy vína i medoviny. Ze zdi jsem si vzala louč u posledních dveří a vydala se povědomou chodbou hlouběji do sklepení hradu, vstříc pravdě, vstříc vlastnímu osudu.

Pootevřela jsem dveře, škvírou dovnitř vsunula pochodeň. Mihotavé světlo dopadlo na prázdnou zeď se čtyřmi skobami. Jen se mi to zdálo! Pokoušely se o mně mdloby. Dokud jsem v hlavě nezaslechla povědomé ženské hlasy říkající jediné slovo.,,Utíkej!"

Upustila jsem louč, se zasyčením zhasla.

Utíkej, utíkej, utíkej, utíkej... pronásledovaly mě jejich hlasy a hnaly pryč. Běžela jsem s napřaženýma rukama neprostupnou černotou, narážela prsty bolestivě do hrubých kamenů, zakopávala, klopýtala a utíkala dál.

Zahlédla jsem odraz světla, louči, kuchtíka zavírajícího dveře do jednoho z mnohých skladů.

,,Paní?" zeptal se překvapeně.

Chtěla jsem se kolem něj prosmýknout, ale další úprk ve tmě jsem zavrhla.

,,Zhasla mi pochodeň."

Pokrčil rameny a přejel pohledem moje odřené ruce a šaty ušpiněné na kolenou.

,,Přijel posel, pán se vrácí domů." oznámil mi prostě, jako bych přesně na tuto novinu čekala, nebo podle jeho úsudku sebou měla pohnout a uvést se do rozumného stavu.

Zajíkla jsem se.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se podsaditému muži do očí. ,,Dnes?"

,,Ano. Na oběd ho máme očekávat."

,,Dobrá," přitakala jsem a uhladila dlaněmi šaty, abych zakryla, jak se mi nervozitou třesou. Přizpůsobila jsem krok jeho tempu a došla s ním až do kuchyně.
Una se otočila, pokývla nám na pozdrav a dál pokračovala v  porcování masa. Nabrala jsem si do malého hrnku vody a hltavě se napila. Chvilku jsem počkala, než kuchtík, který mě potkal ve sklepě, začal krájet mrkev a věnovat ji všechnu svou pozornost, a zamířila svižným krokem do stájí. Musím pryč. V Carhaix nezůstanu ani omylem. Umřela bych hrůzou, kdybych měla ještě jedinkrát vedle Conomora usnout.
Netušila jsem, jak ke mně ten odporný sen přišel, ale v hloubi duše jsem věděla, že byl pravdivý. Zabil každou z nich a jestli si nepospíším, skončím stejně. Mohla bych pustit orla, jenže to by znamenalo jen další zdržení a pochybný výsledek. Kam by letěl? Nebyl to holub ani havran, nejspíš by zaletěl k nejbližšímu poli a pak se vrátil do Carhaix, nebo si užíval nově nabyté svobody. Nebrala jsem v potaz nic z toho pomateného snu, hradby přelézat nebudu, ani trávit Drobka. Proč taky? Přiťapal z nádvoří a s nechápavým výrazem si mě prohlížel, jak spěšně sedlám Sorchu.

,,Možná je jednodušší tě vzít s sebou, než ti vysvětlovat, abys tu zůstal."

Pozdravila jsem stráže v bráně, opatrně sešla svažitou cestu, než jsem pobídla Sorchu do plného cvalu.

V hlavě mi vytanula slova, které mi řekl během svatební noci.
Budu vědět, když mě zradíš. Najdu tě, i kdybych byl na míle vzdálen.

Vše, čeho se Conomor dotkl, bylo prokleté. Včetně jeho lásky. Prosycené černou zlobou, hněvem, záští, nebo obyčejnou touhou po moci.

Přitáhla jsem Sorše otěže na kraji mýtiny, kam nás dovedla zarostlá pěšina. Z hlavní cesty jsem musela uhnout, abych nevjela Conomorovi rovnou do náručí. Ke Carhaix vedla z jihu jen jedna větší cesta, po které jsme v létě společně přijeli z Vannes.
Seskočila jsem ze zplavené kobyly a nechala ji pást. Drobek odběhnul kamsi do roští.
Nemělo cenu prodlužovat vlastní utrpení, nebylo jiného řešení. Vytáhla jsem z pochvy dýku, dar od Alaina. Neprohlížela jsem si znovu jemné zdobení rukojeti a záštity, znala jsem je zpaměti. Sladký Alain, netušil, k čemu použiji jeho dárek na rozloučenou. Nebo snad ano?
Klekla jsem si vedle mechem obrostlého kmene. Nebe bylo kovově šedé, listy zbarvené od zlatavé po temně rudou se ani nepohnuly, z lesa se ozývalo pravidelné ťukání datla a občasné protesty straky. Na louce panoval klid, vzduch voněl hlínou a tlejícím listím. Příroda se rozloučila s létem a stejně tak se budu muset rozloučit já. Smutně jsem zvedla oči k nebi. Bohové, buďte ke mně milostiví.
Naposledy jsem zkusila zalomcovat prstenem a stáhnout ho, ale ani se nepohnul.
Prokleté čáry!
Položila jsem si levou ruku na vlhkou kůru kmene a roztáhla prsty co nejdál od sebe. Opřela jsem ostří dýky těsně pod prsten.
Takhle to nepůjde. Kost nepřeříznu, došla mi v okamžiku chyba mého plánu.
Našla jsem špičkou čepele prostředek kloubu, který spojoval můj prsteníček a dlaň. Zatla jsem zuby a prudce bodla. Dýka sklouzla a řízla mě do kůže mezi prsty. Zavyla jsem. Bodla jsem znovu a znovu. Řvala jsem na celý les, ale odhodlání bylo silnější, než bolest. Od bodání jsem přešla k řezání a postupně přeťala šlachy držící prsteníček i s prokletým prstenem u mého těla.

Paloukem se neslo moje kvílení a ve chvíli, kdy jsem dokončila svůj úkol, se k mému hlasu přidal jeden ženský, temnější, zpívající dávným jazykem kletbu nad Conomorovo ženami.

Štítivě jsem sebrala svůj vlastní prst i se svatebním darem, mrštila jím do stínu lesa a omdlela.