Krvavé povídání o páně Conomorovi

Jeřáb

Slunce se vší silou opíralo do kamenné dlažby, bezvětří slibovalo další parný dusivý den. Došla jsem ke studni pro džbán studené vody. Vezmu si ho s sebou k Latharnovi. Chtěla jsem se podívat, jak se daří zraněnému Górdanovi, pokud vůbec přežil noc. Podebrala jsem džbán i druhou rukou, aby mi nevyklouzl, a vykročila přes nádvoří k ranhojičově domku.

,,Krásné ráno, paní," ozval se vedle mne hluboký hlas, který bych poznala snad i ve spánku.

,,I tobě, barde." pokývla jsem hlavou.
Byl mladší než Conomor. A usměvavý. Vlastně zářil jako sluníčko, musela jsem se usmát, když jsem viděla jeho bezstarostný výraz. Opíral se ramenem o kamennou zeď, skrývaje se ve stínu.

Přiblížila jsem se k němu.
,,Odkud jsi?" vyzvídala jsem.

,,Z Caen."

,,Proč tak daleko?"

,,Doma už všichni mé písně znají." pokrčil rameny a znovu se usmál.

,,Zpíváš krásně, ale slova jsou ponurá."

,,Je snad život jiný?" uchechtl se.

Kousla jsem se do spodního rtu, než jsem vypustila z pusy otázku, která mě hlodala v hlavě od včerejšího večera. ,,O kom byla tvá první píseň? Ta o tom chlapci, co obětoval bohu?"

Bardovi po tváři přeběhl temný mrak, zmizel upřímný úsměv, zorničky se rozšířily a rychle uskočily kamsi za moje rameno.

,,Nevím, paní. Naučil mě ji starý bard v hostinci v Yffiniacu." Zachvěl se a prudce se narovnal.

Otočila jsem, abych se podívala, kam se zahleděl. Přes nádvoří k nám mířil ráznými kroky Conomor.
,,Tryphine." Chytil mě za paži. ,,Neříkala jsi, že jdeš k ranhojiči?"

,,Jdu." Nepatrně jsem nadzvedla džbán s vodou jako vysvětlení.

Otočil mě daným směrem a plácl po zadku. ,,Aby se tě dočkal," zabručel.

,,Jestli si chceš ještě někdy zacvrlikat, ptáčku, neštěbetej nesmysly mojí ženě do ucha." Zaslechla jsem hromový hlas svého muže. Po páteři mi přeběhl mráz a zanechal za sebou husí kůži. Co ho na tom bardovi tak žere? Co v té zpropadené písni bylo skryté? Kdo by mi dovedl pomoct rozlousknout tuto hádanku?  Mám pocit, že odpověď mi sedí na špičce jazyka a stále o vlásek uniká. Tuším ji, ale neumím ji uchopit.

V domku i přes otevřená okna panovala vůně bylinek a mastí. Vešla jsem do přívětivého ticha. Neas seděl na stoličce u Gordána a dával mu po malých doušcích pít. Oba ke mně vzhlédli, učeň zapomněl, co dělá, a polil zraněnému muži vousy i halenu.

,,Paní."

,,Do háje, promiň." Zrudl a rychle se hrabal do stoje. Připomínal mi hříbě, neohrabané na svých hubených nohách, ale dychtivé.

,,Jsem ráda, že jsi mezi námi." pokývla jsem Górdanovi.

,,Zatím ano, paní." slabě se usmál.

,,Pomůžete mi převázat ránu. Pak půjdeme na makovice," rozhodl Latharn. Pustili jsme se mlčky do práce pod jeho dozorem. Barda jsem vypustila z hlavy, musela jsem se soustředit na práci, pokud jsem chtěla být něco platná.

Vybavení košíky, mističkami a noži, jsme vyrazili pěšky z hradu, obešli ho z východní strany k malému políčku plnému zelených makovic.

,,Včera večer jsme je s Neasem nařezali," vysvětloval mi Latharn, ,,vidíš tu hnědou hmotu? To je zaschlé mléko. Potřebujeme ji seškrabat do mističek."
Pustili jsme se do mravenčí práce.
,,Mléko z makovic působí výborně na tlumení bolesti. Jen se to s ním nesmí přehnat, aby člověk neodešel do Podsvětí dřív, než by mu bylo libo."