Krvavé povídání o páně Conomorovi

Cesta

Žádné srdcebolné loučení se nekonalo, spíš pozdrav s nevítaným hostem. Lidé pokračovali v hodování, zatímco my jsme nasedali na koně na  nádvoří, kam jen tlumeně doléhal zvuk oslavy.
Dýka nebyl jediný dar, který jsem od Alaina obdržela. Když jsme vyjížděli branou ven,  zaslechla jsem volání dravce. Otočila jsem se v sedle, zaclonila si ruku proti ostrému slunci, abych zahlédla obrys kroužícího ptáka.
Z nejvyššího okna tvrze mi mával Alain a ukázal na letícího orla.
,,Starej se o něj!" zakřičel a znovu zamával.

Conomorova družina čítala dvacet vojáků, po zuby ozbrojených meči, kladivy a sekyrami, zarostlí po vzoru svého pána, podobně podmračené nátury, jedoucích na válečných koních, krásných obrovských bestiích, dobře živených, vzbuzujících obdiv i strach.
Conomorův černý hřebec převyšoval moji Sorchu v kohoutku o dobrou stopu. Pyšná obluda, svalnatý, klabonosý, s dlouhou hřívou, a ještě delšími rousy. Loupal po Sorše temně hnědýma očima a švihal ocasem.
Drobek seděl poslušně u Conomora, v bezpečné vzdálenosti od smrtonosných kopyt.
Trojice obrů.

,,Máš všechno tak veliké?" zeptala jsem se a ukázala na Conomorova koně a psa.

Podíval se na mě, v očích jiskřičky. ,,To mám, však večer uvidíš."

Země drahá, spolkni mě!
Zrudla jsem jak malina a musela se usmát nad vlastní hloupostí.
,,Myslela jsem tvého koně."
Ještě horší.

Zasmál se hrdelním smíchem. Netušila jsem, že bude tak snadné ho rozesmát.
,,S tebou bude veselo, koukám. Jmenuje se Eacharn, dovezl jsem ho z Fríska."

,,Kde to je?"

,,Na severu Franské říše."

Aha. No to jsi mi nepomohl. Pokrčila jsem rameny. Moje znalosti končily u panství sousedící s Vannes.

,,Doma ti ukážu Frísko na mapě."

Překvapeně jsem se na něj ohlédla, jestli si ze mě neutahuje.

,,Umíš číst?" vyhrkla jsem nekontrolovaně se špatně skrývaným vzrušením.

,,Ano."

Nezískal si moje srdce, ale rozhodně probudil moji zvědavost. Možná v  téhle hromadě svalů, vousů a kruté divokosti se skrývá něco zajímavého.

Před námi vyjel pár zvědů, my je o chvíli později následovali klidným klusem. Eacharn se Sorchou jeli v čele určujíce tempo celé skupiny, rozhlížela jsem se po známém kraji a vědomě potlačovala vzpomínky deroucí se na povrch jako příliš rychle se vařící polévka.
Nebudu se litovat, nebudu smutnit nad osudem, co mi bohové nachystali.
Conomor byl potichu, ponořený do svých vlastních myšlenek.

Chvilkami jsem zahlédla orla nad našimi hlavami, v uctivé vzdálenosti, plachtícího na vzdušných vírech.
Zaslechla jsem jeho volání, když jsme vyjíždeli z lesa na rozlehlou louku. Tráva voněla létem, pod nohama koní zběsile uskakovaly luční kobylky, nad květy poletovali motýli a včely, i přes dusot kopyt bylo slyšet jejich  bzučení.

Zhluboka jsem se nadechla nasládlého vzuchu a udělala přesně to, co bych udělala, kdybych jela s Alainem nebo otcem. Pobídla jsem Sorchu z mírného klusu do cvalu. Cesta uprostřed louky se táhla rovně před námi,  nebylo kam uhnout, nebo se nezdvořile ztratit.
Sorcha pohodila hlavou a zabrala. Nahla jsem se blíže nad její šíji a nechala ji pádit vlastním tempem. Slunce se mi opíralo do tváře, nad cestou se tetelil vzduch a já byla na okamžik volná. Užívala jsem si Soršinu rychlost a  obratnost.

Doběhly jsem na křížení cest označené kameny vyskládanými na sebe. Chtě nechtě jsem musela zpomalit. Dupot koní Carhaizské družiny se blížil jako zlověstné dunění hromu.
,,Možná je z Fríska a možná je to největší kůň, jakého jsem kdy viděla, ale je pomalý." Zakřenila jsem se na Conomora, když mě dojel.