Krvavé povídání o páně Conomorovi

Past

,,Co ti řekla?" naléhal Conomor.

Motala se mi hlava a před očima mi poskakovaly rozjitřené hvězdičky. Zahřmělo.

,,Tryph, podívej se na mě," zahučel.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. ,,Jen se mnou prosím netřes." Chabě jsem se usmála.

,,Vydrž chvilinku." Natáhl se na stoličku vedle postele, kde ležel druhý tác s jídlem. Vzal dva koláčky a podal mi je. ,,Jez pomalu, ať to všechno nevyzvrátíš." Neměla jsem náladu na sebemenší odpor, i když jeho pokyny by si to zasloužily.

Pomalu jsem uždibovala sladké těsto s tvarohem a sledovala válku blesků za oknem. Šedé mraky nemizely, víc světla už dnes ráno asi nebude. Pootevřeným oknem dovnitř proudil vlhký příjemně chladivý vzduch, bylo z něj cítit vláhu, jakoby pršelo i v ložnici.

,,Chtěla, abych tě zabila."

Ustrnul. I na okamžik přestal žvýkat.

,,Prý je to jediná cesta, jak se zachránit." Nedívala jsem se na něj, bylo to tak jednodušší.

,,Proč ti tedy ublížila?"

,,Odmítla jsem. Asi jsem ji urazila, naštvala. Netuším. Nevěděla jsem... s kým mám tu čest."

,,Nenapadlo tě, že je to čarodějnice?" Nevysmíval se, jen se zajímal.

,,Příliš pozdě."

Propletl si prsty s mými, spojené ruce překřížil přes moje břicho a vousatou tváří se opřel o moji.

,,Jedna věc je jistá, má drahá, sama už jezdit nebudeš."

Další dva dny mě Conomor nepustil na krok z ložnice, zásobil mě jídlem, pitím, předčítáním a laskáním ve všech možných podobách. Po ranách zůstaly na kůži bělavostříbrné okrouhlé jizvy. Jakoby tam byly vždy. Žádné puchýře, žádné čerstvá kůže citlivá na nejmenší dotyk.

,,Potřebuji už jít ven," oznámila jsem prostě třetí den ráno. Síly se mi vrátily a s ní i neklid spojený s pobytem mezi čtyřmi zdmi.

Přikývl. Dotáhl si opasek a upravil meč. ,,Nechoď mimo hradby. Nerad bych si zopakoval pátrání." Přitáhl mě k sobě, sjel dlaněmi po celé délce zad až se zarazil na hýždích, které stiskl. Spokojeně zamručel a přivřel víčka. ,,Musím jít, nebo si tě vezmu znova."

Protočila jsem oči a zazubila se na něj. ,,To dvakrát nejde." Zamávala jsem mu levačkou s prstýnkem před obličejem.

,,Ale takhle jsem to, Tryph, vůbec nemyslel." Zatáhl mě za cop, jehož zaplétání jsem musela v půlce přerušit.

,,Já vím." Sjela jsem pohledem k místu, kde se mi do břicha opíral všeříkajícím vyboulením.

Zaklonil mi hlavu, drže stále moje vlasy v dlani, sklonil se a lehce se dotkl rty obnaženého hrdla. Drobnými polibky si značil cestičku až k mému uchu. ,,Takhle nemůžu odejít," zamručel.

,,Proč ne?" zeptala jsem se s nevinností dítěte. V břiše se mi rozlévalo příjemné horko, celá kůže mi najednou byla jaksi těsnější, krev se mi nahrnula do tváří.

,,Protože nemusím. Koneckonců mám ženu." usmál se a v očích mu zajiskřilo. Vykročil nohou proti mně a donutil couvat, až jsem zadkem narazila do hrany stolu. Vzal mě v podpaždí a posadil na stůl, hned vedle otevřené knihy.

Dopletla jsem cop a vyrazila konečně ven. Potřebovala jsem dojít zkontrolovat Sorchu. Conomor se dušoval, že jeho muži se o ni postarali, ale pro klid v duši jsem ji chtěla vidět na vlastní oči. Pohladila jsem ji po bílorůžovém čumáku a prsty zajela do hřívy. Spokojeně žvýkala seno a nechala se hladit. Chvíli jsem u ní postála, než jsem jí dlaní přejela všechny nohy, prohlédla jsem i kopyta. Vypadala v naprostém pořádku.