61. kapitola- dvě bijící srdce

603 44 13
                                    

Cítím se, jako kdybych to nebyl já Seve. Jako kdyby ty pocity, co poslední dobou cítím, nebyly moje a stejně tak i strach. Stává se ze mě rozklepaná troska, která se bojí i vlastního stínu. Severusi, co se to se mnou děje?" Harry se trochu posunul od muže a otočil se více na bok. Nechtěl totiž, aby mu mistr lektvarů viděl do tváře. Nechtěl totiž, aby si muž myslel, to co si myslí i ostatní a co si pomalu začíná myslet i on sám. To je totiž to jediné vysvětlení, proč se tak cítí a chová. Mladíkovo usilovné přemýšlení nad sebou samým přerušil opět jemný hlas

„Ty nejsi blázen Harry." V hlase mitra lektvarů zaznělo něco, co mladíka přinutilo se na Severuse znovu podívat. To, co uviděl, mu vyrazilo dech. V černých očích byl vidět vztek, ale i láska. Tímto pohledem se umí dívat jen a jen muž, který to neumí říct, ale jeho pohled mluví za něj. Harry aniž by něco řekl, nebo o tom přemýšlel, otočil se na záda a tím se opět ocitl v náruči, která mu tak strašně scházela a kterou si myslel, že už nikdy nepocítí. Mladík naprosto ignoroval strach, který se opět snažil vyplout na povrch podvědomí. Místo toho natáhl ruku a zlehka se dotkl Severusovy tváře.

„Chceš si mě vzít i s tím, že si tento svět bude myslet nebo, už myslí, že jsem cvok?" Severus mu na to bohužel nic nestihl říct, jelikož se ozvalo tiché, ale zároveň zběsilé zaklepaní na vchodové dveře.

**

Měl v úmyslu to otravné bušení na dveře jednoduše ignorovat. Koneckonců, nechal jim poslat vzkaz po Holi, že nechce být rušen, co je na tom nepochopitelného?

„Měl bys jít otevřít, asi je to něco důležitého," promluvil Harry a pomalu sundal ruku ze Severusovy tváře. Klepání na dveře bylo čím dál více naléhavější.

„Hned jsem zpět." S těmito slovy se mistr lektvarů zvednul a rázným krokem šel otevřít tomu, kdo se k ním tak usilovně dobývá. Měl v úmyslu toho kdo  stojí před dveřmi pořádně seřvat. Jelikož zlost v něm bublala, jako vařící kotlík.

Bušení do dveří stále nepřestávalo, ba naopak stávalo se čím dál hlasitější. Severus si ještě cestou ke dveřím vytáhl hůlku. Něco mu totiž napovídalo, že tohle nebude zrovna přátelská návštěva a čím blíže byl u dveří, tím více se jeho tušení potvrzovalo.

„Zdravím příteli, takže je to pravda, jsi zpět," začal na něj ihned mluvit neznámý muž po té, co otevřel dveře. Severus si toho chlapíka prohlédnul od hlavy až po k patě a jeho první myšlenka byla, že vypadá, jako úlisný had. Muž měl blond prošedivělé vlasy. Oči šedo modré a tvář bílou a propadlou.

„Co tady děláš!" vyjel na něj zostra mistr lektvarů. Muž se v tom okamžiku zatvářil mírně překvapeně, ale ihned na to se falešně usmál.

„Ale no tak Sevíku, to mi ani nenabídneš kávu-" víc už chlap říct nestihnul, protože mu mistr lektvarů zabouchl dveře. „Ubožák," zavrčel Severus vztekle.

**

Kdo to byl?" Zeptal se mladík hned, jak opět uviděl Severuse vejít do ložnice, aby řekl pravdu, byl tak trochu zvědavý. Měl tak trochu obavy, jestli to nebyl Potter. Jelikož mu bylo naprosto jasné, že si pro něj muž dříve nebo později přijde a bude ho chtít dostat zpět.

„Netuším, nějaký chlap, chtěl si dát semnou čaj," odpověď mu Severus chladným a ostrý hlasem jako led.

„No to víš, jsi velmi vážený a bohatý muž. A k tomu všemu jsi, jak jsem správně pochopil, ředitel Bradavický školy. Takže je zcela pochopitelné, že se ti lidé kolem budou dvořit. Jelikož si velmi pohledný muž a navíc jsi nezadaný." Harry toho měl ještě spoustu na srdci, ale tak nějak vycítil, že toho teď řekl více než dost. Najednou bylo v ložnici ticho, které by se dalo krájet. Mladík tak trochu věděl, že to, co teď řekl, vyznělo prapodivně a Severus by si to mohl vyložit jinak, než jak to mladík myslel. Harry v duchu doufal, že to muž pochopil správně a nebude si myslet, že si to mladík rozmyslel.

„Harry, já tě miluji a nikdo a nic se na tom nemění," promluvil Severus jemně a přitom položil hůlku na noční stolek. Harry si doteď nevšimnul, že něco drží v ruce, ani toho, že mistr lektvarů sedí na posteli těsně u něj.

„Harry, já nejsem ten typ člověka, který by ti každou chvíli říkal -miluji tě, ale vím, že tě mám moc rád a udělám všechno, abys mi uvěřil-"

„Seve, já ti přeci věřím, kdyby to tak nebylo, nebyl bych tady a neodpověděl bych ti ano na žádost o mojí ruku. Jistě, mám jisté obavy, že se něco pokazí, nebo někdo, ale zároveň silně věřím, že to zvládneme. Mimochodem taky tě miluju, ani nevíš jak moc. Harry chtěl, aby mu mistr lektvarů uvěřil, měl by... Jak si Harry usmyslel, taky to udělal. Rychle natáhl ruku a chytil muže za hábit a přitáhl si ho k sobě tak blízko, až se nosem dotýkal o ten Severuse. Harrymu se najednou rozbušilo srdce jako splašené a dech se mu malinko zrychlil. Severus byl na tom úplně stejně. Nejspíš věděl, nebo vytušil, co se mladík chystá udělat. Jelikož to na jeho chladné a nedostupné tváři se objevil malý úsměv.

„Neřekl jsi mi před chvíli, že se mě bojíš?" promluvil jemným hlasem, ale jinak Severus vůbec nevypadal, že by byl proti ba naopak.

„Musím se přeci z toho strachu léčit ne? A ty jediný můžeš být můj lék," Zašeptal Harry u Severusových rtů, které pak následovně začal jemně líbat.

Muž bez tváře  -  snarryOnde as histórias ganham vida. Descobre agora