L.Á.S.K.A nebo K.L.A.M

On

Vytočeným rychlým krokem jsem vyrazil do chodby a měl jsem chuť všechno kolem sebe rozmlátit. Jeden hlásek na mě z dálky v mé hlavě nepřetržitě křičel ať se okamžitě uklidním, ale ten nynější, ano ten hlavní hlas, momentálně přebíral kontrolu nad celým mým člověkem a ač jsem se snažil sebevíce, nešlo ho přemoci.

Šel jsem směrem k automatům, abych si koupil kávu, když už jsem tu hodlal strávit celou noc, tak jsem neplánoval usnout. Přehrával se mi stále dokola obraz, jak tahám Federicu za vlasy a ucpávám jí dlaní ústa, která nedokázala zkrátka ani na moment sklapnout. Občas ve mně hoří touha ji prostě ublížit, je to bláznivé, ale je to tak uspokojivé, tak úžasný pocit vidět jak prosí, abych toho nechal. Tak vzrušující, když bolestí pláče a pak nastane ten zlom. Sevře se mi hrdlo a v tu chvíli nejsem nadále schopen provozovat to, co jsem třeba do té chvíle činil bez problému. Najednou mi nahání hrůzu se něčeho vůbec dotknout, postihne mě šílenství, protože si vyčítám všechny hrůzostrašnosti, co jsem kdy Federice udělal... připadám si jako stvůra.

Došel jsem k automatu na horké nápoje a navolil si esspresso, hodil jsem dovnitř peníze a nic. „Debilní automaty..., " tiše jsem zaklel a uhodil jsem do ze strany něj pěstí.

„Uklidněte se pane! Zaplatíte si škodu!," ozval se za mnou hlas nějaké sestry, vydechl jsem, abych se uklidnil.

„Omlouvám se, ale ten automat mi sežral 40 korun, byl bych rád, kdybyste to alespoň pro klid příštích zákazníků nechali opravit."

Otočil jsem se na odchod a jedním uchem poslouchal pisklavý rozčilený hlas sestry, která mi dělala přednášku o tom, že jsem do toho nemusel mlátit. Měl jsem sto chutí ji zacpat hubu roubíkem, svázat a nechat hnít někde v parku nebo v osamoceném koutu, ale udržel jsem se. Zůstal jsem protentokrát klidný.