L.Á.S.K.A nebo K.L.A.M

Šlehačka

Stál u linky a dělal snídani, zase měl na obličeji nasazen nepředvídatelný výraz. Já jsem seděla připoutaná k židli u jídelního stolu, měla jsem připoutané ruce, takže jsem nemohla nic dělat.

,,Jestli mám takhle jíst, tak bych chtěla vědět jak. A byla bych ráda, kdybys mi vrátil můj mobil."

Naše oči se na chvíli setkaly, ale odvrátil pohled zpět ke své práci.

,,Moc mluvíš, odmlčel se, a to si opravdu myslíš, že budeš jíst sama?," usmál se.

Ve chvíli, kdy to dořekl už u mě stál a napíchl na vidličku jahodu. Začal mi s ní přejíždět od spánku k uchu, pak po bradě...

,,Co to sakra děláš, mohl bys mi to laskavě vysvětlit? Přestaň s tím!"

,,Jo tak ty chceš abych přestal, nevyskakuj si na mě děvče, chceš snad dopadnout hůře?," otřásla jsem se strachy, ale jeho provokování mě začalo štvát, nebylo mi to příjemné. Chtělo se mi křičet, utíkat, plakat, hořel ve mně oheň. Jahodu mi silou vnutil do úst a chtěl mě takto krmit dál. Vyplivla jsem na něj celý obsah a nasupeně se rozeřvala.

,,Chestere nech mě být! Jsi odporný, okamžitě toho nechej! Myslíš si, že ti to projde? Neprojde, doplatíš na to. Uvidíš! Shnij v pekle!"

,,Fajn, řekla sis o to sama."

Rozepnul si pásek, poklopec, kalhoty stáhl. Stál tam už jen v trenkách. Vzal klíče, nejspíše ty od těch pout a osvobodil mě jen ze židle ale pouta jsem stále měla na sobě.

Připevnil mě jedním zápěstím k zábradlí od schodů a druhou ruku mi násilně přitiskl ke svému rozkroku. Řvala jsem na něj, vzpouzela se a slzy mi tekly proudem, ale nebylo to nic platné.

,,Však já tě naučím jíst jako poslušnou holčičku."

Odešel a vrátil se během pár sekund se šlehačkou v ruce. Ale ne...

,,Ani náhodou!!!!"

,,Ale ano..."

Otevřel a protřepal šlehačku a nanesl její obsah na svůj ďábelský výtvor. Chytnul mě za vlasy a přirazil k sobě.

Slzely mi oči, nechtěla jsem, nechtěla jsem. Strašně jsem chtěla křičet a plakat.

,,V tomhle domě jsem pánem já a nebudu se tě ptát, jestli se ti to líbí nebo ne!"

Stále mě držel za vlasy a určoval si tempo. Mně už docházel dech a chvílemi jsem se dusila ve snaze se neustále bránit.

Najednou mě napadlo obranné gesto. Kousla jsem ho, okamžitě se odtáhl a zařval. Schytala jsem obří facku a hlavou jsem to vzala o zábradlí, zatmělo se mi před očima, zavrávorala jsem, ale obraz mi z hlavy ještě zcela nezmizel.

,,Ty zpropadená špíno!," zase mi vrazil facku.

Řval na mě sprosté nadávky a pak mě pustil. Jenže já se ani nepokoušela utéct, protože jsem věděla, že by to stejně nemělo cenu. Autem mě odvezl do školy, já musela mlčet a s tvořícím se monoklem dělat jakoby se nic nestalo.