L.Á.S.K.A nebo K.L.A.M

Spoušť

K domu jsme s Chesterem šli pěšky, jelikož jsem celé město znala jako své vlastní boty, dokázala jsem od něj trefit domů i po slepu. Spěchala jsem jako o život, chvílemi i běžela, ale ten slizoun se mě prostě nechtěl pustit a neustále mě držel za zápěstí nebo za paži, dělal mi to naschvál nebo co?

,,Pust mě! Nemusíš mě tahat za ručičku jako pětileté dítě, něco jsem slíbila."

,,Za tu dobu co si tě držím, jsi se stále pokoušela utéct, proč bych ti měl věřit, že to teď nezkusíš znovu?!"

,,Třeba protože jde o jedinou rodinu, kterou mám? Protože máma je jediná osoba, která mi v životě zůstala? Jsi sobec nebo co? Neuvědomuješ si, co to znamená někoho milovat!" Zmlknul.

Došli jsme k našemu domu, kde jsem si ještě před pár dny v klidu hověla na gauči v obýváku a spokojeně ujídala kousky z tabulky čokolády, jak moc mi to chybělo.

,,Jsme tady..."

Začala jsem lovit v tašce své klíče od baráku a za boha jsem je nemohla najít.

,,Hledáš něco?"

Chester mi zamával klíčemi před obličejem.

,,Ty ses mi hrabal v tašce? To ti jako přijde v pořádku?"

,,Nebudu se tě ptát na to, jestli je to v pořádku. Ty jsi moje, stejně jako všechny tvoje věci!"

,,Blázne!!!"

Opět mlčel a jen si prorazil cestu ke dveřím a odemknul, samozřejmě mě u toho stihl chytit za zápěstí a táhl mě za sebou jako nějakého čokla.

Pohled na to co jsem viděla kolem sebe, mě přímo zděsil. Tohle nebyl ten dům, ve kterém jsem žila, tohle byla spoušť. Všechny skříně byly shozené na zem, boty byly vyházené z šuplíků, zrcadlo v předsíňce bylo rozbité. Zase se mi oči zalily slzami, vběhla jsem do obýváku a hledala jsem stopy po své matce, nikde nebyla. Co se to tu panebože stalo, byla jsem šokovaná, mé myšlenky se začaly převracet na nejhorší, panikařila jsem. Volala jsem matčino jméno a lítala po domě jako šílená.

Okna byla prosklená, jako kdyby do nich někdo hodil kámen a vkradl se dovnitř. Bušilo mi srdce, myslela jsem, že mi vyskočí z hrudi. Obrátila jsem se a běžela jsem nahoru po schodech. Na schodech byla krev... pane bože... Chester mi byl v patách a stále jen mlčel. Já jsem prohledala celý dům, už zbýval jen můj pokoj. Lomcovala jsem dveřmi, které byly zamknuté, bušila jsem do nich a kopala. Chester se konečně probral a zakročil, trochu si odstoupil a vrazil do dveří ramenem. Ty jako na povel vypadly z pantů.