Krvavé povídání o páně Conomorovi

Host

,,Jau," vypískla jsem a ohnala se po Alainovi, který seděl po mé levici. ,,Jsi otravný," zavrčela jsem na mladšího bratra.

,,Nikdo si mě nevšímá," zabručel, napíchl na vidličku kousek masa z divočáka a vykoupal ho ve švestkové omáčce, než ho nacpal do pusy.

,,A ty se divíš? Kdo by se bavil s takovým neopeřenecem, který neví, kdy má držet zobáček zavřený a poslouchat dospělé. Mohl by ses něčemu přiučit." Kývla jsem bradou směrem k otci, který rozmlouval s pánem Rohanem.

,,Ti dám neopeřence!" rozčertil se a zatahal mě za cop.

,,Ještě tě bratříčku pořád přeperu, tak mě moc nerozčiluj." Pleskla jsem ho po ruce a pro jistotu šťouchla prstem do žeber.
Upila jsem z poháru kořeněné medoviny a přelétla pohledem hodovní síň, kterou se rozléhal smích, cinkání příborů, spokojené mlaskání a nevtíravá melodie píšťaly. Lidé se na okamžik tvářili, že kraj není zmítaný nekonečnou válkou, že hosté nepřijeli skrz před dvěma dny vypálený Meucon, nebo si nevšimli čerstvého hromadného hrobu za hradbami.

Vyřezávané dveře se otevřely a vpustily do síně závan vlahého vzduchu, dva naše uklánějící se vojáky a obra. Obra následovaného skupinou ozbrojených mužů.
Plamínky loučí a svíček ve svícnech se zatřepotaly, jako mávnutím proutku ustal veškerý hovor. O dlažbu dunily těžké kroky doprovázené šustěním kožených součástí zbroje a občasným cvaknutím kovové spony či ostruhy. Se zadrženým dechem jsem pozorovala přicházejícího vysokého muže. Mohutný hrudník kryla kožená zbroj, která na něm seděla tak přesně, jako by byla jeho druhá kůže, přirostlá, zvyklá souznít s každým jeho pohybem, u pasu měl připevněný meč a dýku. Ledově modrýma očima propichoval mého otce. Zastavil se těsně před stolem, u kterého otec a pán Rohan večeřeli. Prohrábl si zamyšleně husté černé vousy, jež těžko skrývaly drzý úšklebek.

Otec se postavil do své plné výšky, která byla oproti příchozímu téměř směšná.
,,Co chceš, Conomore?" procedil mezi zuby.

,,Takhle vítáš všechny pocestné? Ty, Warochu?" Zachechtal se Conomor hrdelním smíchem postrádajícím pobavenost.

Conomor? Sevřelo se mi hrdlo úzkostí. To není dobré. To nebude dobré. Jméno, které nosí smrt a zkázu.

,,Anne, Tryphine, běžte," rozkázal otec příkře.

,,Ale..." Anne začala protestovat, chytila jsem ji za ruku, druhou čapla Alaina, jenž se výjimečně nebránil a jen zkoprněle hleděl na Conomora jako na obra z povídaček staré Mari.
Na okamžik jsem zachytila Conomorův pohled, otřásla jsem se a popohnala sourozence kolem cizích i našich vojáků do chodby.

,,Kdo to je?" zeptala se Anne.
Kdybys jen nevyšívala, tak bys to věděla. Občas si říkám, jestli se příroda nespletla, když vyslala na svět Anne jako první a mě až dva roky po ní. Krásná jako obrázek, ale...

Zhluboka jsem se nadechla. ,,Conomor? Nic ti to Anne neříká?"

,,Ten Conomor?" vyděšeně na mě vyvalila zelené oči, ruka jí vystřelila k ústům.

,,Ano, ten Conomor, co s ním válčíme posledních," v hlavě jsem se snažila dopočítat, ,,posledních... já nevím kolik. Čtrnáct let."

,,Ale proč?" Oba se na mě podívali, jako bych měla odpověď napsanou na čele.
Zamračila jsem se. ,,To netuším."

,,Neříká se, že s ním chodí všude obrovský pes?" ozval se Alain, v očích mu zářily nadšené jiskřičky, žádný strach, jen zvědavost jedenáctiletého chlapce.