Nový začátek ✓ [Yaoi]

7✓

Ušklíbl jsem se, když ucukl a začal koktat.
,,Mohl jsem to říct a ty by ses oklepal sám, ale takhle to bude rychlejší."
Uchechtl jsem se.
Je nesvůj, jak sladké.
Když jsem ho dooklepal, lehce jsem ho přes ten jeho malej zadek pleskl. ,,Pokračujeme, kotě."
Jestli se tohle někdo dozví tak vážně o tu hlavu přijdu.

,,Hm..." Zabručel jsem.
Pak mě pleskl přes zadek a šel.
Představa, že tenhle kluk bude bydlet v mém pokoji...je...je...na to není správné slovo.
Zaklepal jsem hlavou a šel za Bakugem.
Vůbec to tu neznám, tak když z dohledu ztratím jeho. Jsem taky ztracený.

Všiml jsem si, že je pěkný kus za mnou. ,,Poběž nebo tě tu nechám!" Křikl jsem za ním a zasmál se.
Ať chci jak chci neumím si tohohle malého chlapce představit jako budoucího krále.
Zajímalo by mě, zda už má vybranou jeho budoucí ženu.
V osmnácti se přeci královští potomci žení, ne?
Seberou mu dětství a pak od něj čekají, že zaopatří potomstvo.
Asi mám štěstí, že jsem kým jsem.

Rychle jsem ho doběhl a pak šel vedle něho.
Na chvíli vypadal zamyšleně.
Povzdechl jsem si.
Dal bych všechno, abych byl jako Bakugo.
Možná nebydlí jako ostatní lidi, ale je to mnohem lepší, než být princem.
A k čemu je vůbec ta tradice, že se v 18 musí oženit každý princ i princezna.

Blížili jsme se k vesnici a tak jsem Midoriyu chytl za ruku, propletl jsem si s ním prsty.
,,Aby ses neztratil, pak bych tě nemusel najít."
Pověděl jsme mu důvod mého chování. Vypadá to, že je zase ponořený v myšlenkách.
Takhle by se mi ztratil hned.
Jo, ztratil bych prince, to by byla vizitka.

Moje hlava vybuchla, po té co mě chytil za ruku a červenal jsem se.
,,Jo dobře." Pověděl jsem mu po delší době.
Proč se tak chová.
Tohle není normální chování.
A nebo spíš pro mě je to divné?
Ale proč by sakra bylo.
Podíval jsem se na vesnici a byla celkem hezká.
Dost podobná i té naší vedle království.

,,Takže, jdeme se tedy najíst?" Optal jsme se abych se ujistil kam mám zabočit.
Červená se, je v rozpacích.
Oh, Bože, je sladkej.
Kotě moje malý. Uchechtl jsem se.
Prý 'moje', jasně.

Chvíli jsem ho jaksi nevnímal.
,,J-jo. Jdeme. Ale platím já.
Nechci aby jsi za mě utrácel."
Řekl jsem mu.
Nejde jen o to, že mám peníze.
Nemám rád, když za mě někdo utrácí.
Aspoň tohle bude moje děkování za to co pro mě všechno udělal.

,,Vážně chceš utrácet?
Klidně něco nenápadně šlohnu."
Řekl jsem mu s vážností v hlase.
No co, člověk se musí udržet na živu i když nemá peníze.

On to myslí vážně.
Usmál jsem se.
,,To je v pohodě. Já spíš nechci abys utrácel ty.
Pro mě peníze důležité nejsou.
Klidně ti je všechny můžu dát."
Řekl jsem upřímně.
,,Já spíš chci žít obyčejný život... což se mi asi nesplní, ale co už."
Chytil jsem se za zátylek a zasmál jsem se.

,,Obyčejný život? Víš jak vypadá obyčejný život?"
zeptal jsem se ho, ale nenechal ho odpovědět, protože jsem pokračoval.
,,Pokud nejsi část rodiny bohatého statkáře jsi rád, že si koupíš jedno jídlo na týden, někdy i na víc.
Je jedno jestli máš dva nebo čtrnáct sourozenců, dělíte se o jednu postel. Stal se z tebe sirotek dřív než jsi dovršil deseti let?
Smutný, ale uživit se sám musíš. Krádeže jsou na denním pořádku." Pověděl jsem se a víc mu stiskl ruku.
,,Buď rád, žes nežil na ulici."

Koukal jsem na něj se smutnýma očima.
Jaký by tu povyprávěl svůj život.
Ale co když jo?
Víc mi stiskl ruku a já ji víc uvolnil.
Nevím co mu na to mám říct.
Cítím jak se mi z očí kutálejí slzy.
,,Em...j-já..."

Najednou začal koktat.
Podíval jsem se na něj a zamrzl na místě. ,,Neplakej."
Pustil jsem jeho ruku a chytl ho za tváře, abych mu mohl setřít slzy.
,,To je dobrý," pevně jsem ho objal, obličej jsem mu zabořil do vlasů ,,Neplakej." Zašeptal jsem.
Asi jsem to říkat neměl. Ach jo.

,,Nesnášíš nás." Všichni lidé nás kvůli tomu určitě nesnáší.
Takhle to bylo vždy.
Chudý nesnášeli bohatý.
A bohatý neměli slitování s chudými.
I matka to tak bere.
To jsem jediný, kterému je líto těchto lidí?
Divím se že Bakugo, po tom co zjistil, že jsem princ, tak chování ke mně nezměnil.
,,He...Tak to napravíme!" Usmál jsem se na něj.

,,Neřekl jsem, že vás nesnáším a už vůbec jsem neřekl, že nesnáším tebe," řekl jsem potichu
,,Tak se uklidni. Normálně se půjdeme najíst a pak uvidíme co dál než budeš muset jít domů."
Pověděl jsem a trošku se od něj odtáhl, abych mu viděl do očí.
,,Co napravíme?"

,,Všechno. Chtěl bych, aby lidi měli dostatek peněz na všechno potřebné.
O tebe se starat nemusím, protože budeš bydlet u mě." Mrknul jsem.
Chtěl bych, aby všichni měli něco.
I kdybych já pak neměl nic.
Je to snad i nesplnitelný sen, ale chci ho splnit.