Nový začátek ✓ [Yaoi]

2✓

Midoriya - Normálně - Hraju Já
Bakugou - Tučně - Hraje Astinka1

Nevím kdy jsem usnul, ale vzbudil jsem se poměrně brzo ráno.
Vstal jsem z postele a šel ven před dům. Slunce teprve vycházelo. Tohle bude až moc dlouhý den. Povzdechl jsem si a protáhl se. Málem jsem dostal infarkt, když se mi něco otřelo o nohu.
Byl to ten starý kocour, kterého krmím. Sedl jsem si do dřepu a začal ho drbar.
,,Dnes vypadáš skvěle, starouši." Složil jsem mu kompliment a on spokojeně zapředl.
,,Tak pojď." Řekl jsem a vzal si ho do náruče. Šel jsem s ním do domu. Sedl jsem si s ním ke stolu a dal mu něco k snědku.

Když jsem dojedl, tak jsem si nic nebral a rovnou vyrazil k hlavním dveřím hradu.
Stráž mi nic neřekla, takže jim mamka musela říct, že můžu z hradu.
Vyšel jsem ven a hned na mě svítilo krásné sluneční světlo.
Nadechl jsem se, vydechl a vyrazil ven.
No a jak jinak.
Vyrazil jsem k řece na kraji vesnice hned vedle království.
Ne jen kvůli tomu klukovi, ale vypadalo to, že by tam mohl být klid a hezky.

Chvíli jsem si s tím staroušem hrál, ale musel jsem jít začít něco dělat, abych si opět mohl koupit něco k jídlu. Vzal jsem ho do náruče a vyšel s ním z domu.
Položil jsem ho na zem a ještě ho chvíli hladil.
,,Tak zase zítra, chlape."
Rozloučil jsem se s ním a on už upaloval zpět ke svému dennímu životu. Chvíli jsem ještě seděl v podřepu před domem.
Zatajil jsem dech, když jsem zaslechl kroky.
Někdo se rychle přibližoval.

Byl jsem tam do 10 minut.
Přišel jsem k řece, ale nikdo tu nebyl.
Sedl jsem si teda na kraj, sundal jsem si boty, a kalhoty trochu vyhrnul.
Nohy jsem ponořil do vody, rukama se opřel do zadu o zem, hlavu zaklonil do zadu a zavřel oči.
,,Je to tu opravdu nádherné..."
Vydechl jsem.
Chvíli jsem takhle ještě zůstal a nevnímal jsem okolí.

Schoval jsem se a stále se rozhlížel. Brzy jsem zahlédl chlapce.
Vypadal velice mládě a elegantně. Jeho vlasy trčely do všech stran a díky záři slunce se leskly.
Jeho oblečení bylo jiné nežli moje nebo někoho z vesnice.
Je tu nový? Sedl si k řece do které si hodil nohy. Vypadal uvolněně, jako by ani okolí nevnímal.
Že bych mu způsobil srdeční zástavu?
,,Ano, to je. Hlavně proto, že je to daleko od království."
Pověděl jsem mu a čekal na jeho reakci.

Rychle jsem otevřel oči a podíval se na kluka stojící dál odemě.
,,P-promiň..."
Odmlčel jsem se.
,,Je to tu nádherné, chtěl jsem sem zajít hlavně abych...Abych konečně vypadl..." Dořekl jsem a tu poslední větu potichu zamumlal.
,,Asi tě vyrušuji. Každý den tě tu vidím, tak raději odejdu..."
Poškrábal jsem se na zátylku a nevinně se usmál. Vytáhl jsem si nohy z vody a osušil si je.
Jsem trochu nervózní, abych pravdu řekl...

Lekl se a začal se omlouvat.
Velice zajímavá reakce.
Chvíli se odmlčel a začal breptat něco o tom, že mě vyrušuje.
,,Co blázníš? Prostě zůstaň, mě nijak extra vadit nebudeš."
Řekl jsem mu a dal mu ruce na ramena zatímco si on sušil nohy. ,,Moje jediná společnost je starej kocour, změna by se šikla." Zasmál jsem se a rozcuchal mu vlasy, tedy jestli to ještě šlo.
Sedl jsem si vedle něj.
Práce může ještě chvíli počkat.

Rozcuchal mi vlasy. Já se na něj zářivě usmál.
Sedl si vedle mě.
,,O-opravdu to nevadí?" Zeptal jsem se raději ještě jednou.
Ale podle toho co řekl musí být asi vážně sám.
Usmál jsem se, ale pak mi úsměv sklesl.
Nikdo kromě lidí v hradě neví jak vypadám.
Bylo by zdvořile se mu představit, ale...nebude mu vadit kdo jsem?
Podle jména by mu to mohlo dojít, ale...nechci aby si myslel, že jsem nějaký puntičkář nebo něco takového kvůli tomu, že jsem princ.
Co teď...

,,Jasně, že ne! Neboj, chlape!" Zasmál jsem se a praštil ho do ramene. Usmíval se na mě.
Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by měl tak zářivý a hřející úsměv.
On asi vážně nebude místní. Najednou mu úsměv začal opadat. Vypadal jako by se najednou ztratil ve vlastních myšlenkách.
Najednou vypadá tak smutně, co mám dělat?
S lidma to neumím!
Nadechl jsem se a pohladil ho po hlavě ,,Vše v pořádku?"

Nikdy jsem v životě tak rád nebyl, ale asi to není na moc dlouho.
,,J-já jen..."
Odmlčel jsem se.
Po tomhle se mnou nebude chtít ani mluvit, ale neměl bych lhát.
,,J-já jsem...Noo..."
Povzdychl jsem si.
,,Mé jméno je Izuku M-Midoriya." Natáhl jsem ruku a čekal na jeho reakci.
Očividně nemá dvakrát dobrý život a oni většinou nemají rádi prince, zbohatlíky, atd...
I když bych mu řekl, že pro mě peníze nic neznamenají...
Nic na tom nemění, že jsem princ...

Zakoktával se a vypadal nervózně.
,,Hm?"
Čekal jsem co z něho vypadne.
,,Izuku Midoriya?" zopakoval jsem jeho jméno
,,Zajímavé, takové zvláštní," přiznal jsem
,,Zvláštní, ale pěkné."
Řekl jsem mu a usmál se.
Ještě jednou jsem mu rozcuchal vlasy. Stejně pořád vypadal smutně. Co je s ním? Řekl jsem něco?

Takže to neví? To se mi ulevilo.
Ale co když to zjistí později.
Chvíli jsem nad tím přemýšlel, ale nakonec jsem se usmál a raději to dál neřešil.
,,A jak se jmenuješ ty?"
Opřel jsem si ruce do zadu  a zahleděl se na oblohu.
Možná toho budu litovat, ale chci mít kamaráda jen proto jaký jsem a ne kdo jsem.
Takže mu to řeknu později.

Pak se ale najednou usmál a mě se ulevilo.
,,Jsem Katsuki Bakugo."
Prozradil jsem mu své jméno a usmál se.
Opět se uvolnil a díval se na oblohu. Vypadal jako anděl co vypadl z obrazu.
Takhle normální člověk nevypadá. Že by byl z hradu?
Ale co by dělal tady?