Your Smile✓ (#2)

-Katie-

,,Katie chceš jít s námi??" Rose na mě usmála. ,,Jde i Charlie" mrkla na mě a rukou bubnovala do stolu. Oči jsem zvedla k oknu a hlavou jsem zakroutila na znamení že ne. Venku se hnalo několik černých mraků, že kterých mohlo každou chvíli sprchnout. Nenáviděla jsem déšť, protože mě pokaždé lechtal na kůži ten mrazivý pocit.

,,Bude pršet, tak ses Katie nemusela ani ptát" zamumlal s plnou pusou pizzi Charlie.

,,Jak to myslíš??" Rose ukradla Maxovi z ruky poslední kousek naší pizzi.

,,Katie nesnáší déšť" Charlie mě pohladil po vlasech a já se na něj usmála.

,,A to si necháš ujít tu nejlepší pouť ve státech a radši budeš doma sama??" skenovali mě všichni pohledem a já z těch pohledů byla nervózní.

,,Jo" zachumlala jsem se víc do Charlieho mikiny, kterou mi na chvíli půjčil.

,,Já bych šel i kdyby třeba sněžilo" Max zvedl ruce nahoru a ukázal nám všem jak moc se těší na každoroční pouť, tady ve městě.

,,A proto tě miluju" stoupla si jemně políbila Maxe na pusu. Rukou jsem si přejela po rtu a pohledem jsem se zaměřila na Charlieho, který mě celou dobu sledoval se stejnými myšlenkami.

-------------------

Ještě nezačalo pršet a to já se už tři hodiny nudila doma. Proto jsem si do ruky vzala svůj starý deštník s fialovými puntíky na bílém plátně a vydala se do prázdných ulic. Všichni obyvatelé města byli na pouti a užívali si chvíle pohody. Taky jsem byla pořád na těch poutích, ale od doby co jsem se odstěhovala jsem tuhle zábavu odstřihla ze svého života. Možná mě to v hlouby duše mrzelo, ale moje jedna část na to chtěla navždy zapomenout. Z mého přemýšlení mě vytrhl chladný pocit na mé dlani. Přímo uprostřed mé dlaně ležela malá kapka deště. Oči jsem pozvedla k nebi a hned se na mé tváři objevil další vetřelec. Svůj deštník jsem dala nad hlavu a přesně v pravou chvíli. Kolem mé osoby začali padat kapky rychle za sebou, až se z nich stal přímo liják. Rychlými kroky jsem chtěla dojít domů, ale moc se mi to nedařilo, když se všude kolem mě tvořili plné kaluže vody. Pomalu jsem se už blížila ke svému provizornímu domovu. Najednou mě, ale zastavila osoba stojící na prudkém dešti, který mu stékal po tvářích. Nic na mě nevolal, pouze tam stál a díval se na černé nebe.

,,Marku!" zavolala jsem na toho člověka stojícího na dešti a přímo na mě se koukal můj bývalý přítel Mark Dallas.

,,Ahoj" zavolal přes celou ulici, abych ho slyšela přes padající déšť.

,,Počkej pojď se schovat" nad jeho hlavu jsem zvedla deštník, který mi on sebral z rukou a dal ho nad nás oba.

,,Děkuju" zamumlal.

,,Nemáš zač a co tu vůbec děláš a navíc na dešti?" zasměji se a rovnou se i zachvěla zimou, která se stupňovala po každém dopadu další kapky.

,,Přišel jsem za tebou" zašeptal tak abych ho i před padající déšť slyšela.

,,Proč??" rukama jsem si obejmula svoje tělo a očima sledovala jeho dokonalou postavu.

,,Chyběla jsi mi" jeho ruka vystřelila k mé tváři a jemně se mě dotkla.

,,To ale neznamená že mě musíš pronásledovat a stát na dešti" po zádech se mi už rozváděly pramínky vody.

,,Mám na tebe otázku" svojí ruku mi položil na rameno a zhluboka se nadechl. ,,Chodíš s Charliem??" vydechl a mě se zadrhl hlas.

,,Já...." nedokázala jsem v tu chvíli nic víc říct.