Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Smrt.
Tohle slovo mi rezonovalo v hlavě jako jediné.
Všechny roky svého života jsem si nikdy nedovedla představit, jak se mi v tak brzkém věku změní. Kolik magických věcí a bytostí existuje. Jak moc se vše zkomplikuje...
Momentálně nedovedu nic víc, než sedět a mlčky třeštit oči.
Když si vše, co mi řekla, znovu přehraju v hlavě, nejde to jinak než že se rozbrečím.
Slzy se mi řinou po tvářích jako vodopády.
Kolik slz jsem vybrečela jenom za dnešek? Nestačilo to?
,,Vím, že to musí být hodně bolestivé," začne tiše mluvit Afrodita. ,,Ale... Pokud mu chceš vskutku pomoci ho vytrhnout ze spárů nespravedlivého osudu, musíš si vybrat jednu z možností, jak to provést."
Promlouvá mi do duše.
Jenže ta se pomalu trhá na kousíčky.
Kousek po kousku, jako papír.
,,Já-" zadrhnu se, selže mi hlas. ,,Já vážně nevím. Co si mám podle tebe vybrat?" pokusím se, aby mi poradila, poněvadž se já sama rozhodnout asi nedokážu. Co navrhne, to přijmu.
Chvíli mlčí. Zjevně si sama dává dohromady, co by bylo nejlepší.
,,Asi bych zkusila tu druhou možnost. Vrátit se v čase." splynulo z jejích plných, růžových rtů.
Srdce hned na to prudce začalo bušit. Téměř jako by se snažilo dostat skrze hrudní koš ven.
Místo přímé odpovědi začnu přikyvovat.
A je to. Konečný verdikt.
,,Dobrá. Pošli mě tam. Pošli mě zpět a já se pokusím udělat to nejlepší, co dovedu."
,,Počkej chvíli." řekla, a já myslela, že mi ještě bude zkoušet navrhnout tu první možnost Darrenova vysvobození, ale myslela to jinak.
,,Než se rozhodneš vrátit se v čase, nech si jeden den k tomu si ještě zařídit vše v přítomnosti." radí mi s klidným tónem. ,,A jemu pověz, co se chystáš udělat."
To už se mi tolik nelíbilo.
Zamračila jsem se a hřbetem ruky osušila mokré tváře.
,,Já nechci, aby o tom věděl." odvětila jsem na to.
,,Proč ne?" oponuje svou otázkou.
,,Já..." povzdechnu si. ,,Sama nevím." přiznám.
Pere se ve mně tolik pocitů, až jsem si říkala, že se smíchají v jeden uzel, co mě vnitřně zaškrtí.
,,Až budeš se vším hotová, dej na zem tuhle perlu a rozšlápni ji." sundala si z krku přívěsek s bílou perlou velikou jako oko, a podala mi ho.
