Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pohled Darrena:
Jako každý den plný nicnedělání jsem seděl v křesle, zíral do nezapáleného krbu, pak přecházel po místnosti a přemýšlel o hloupostech.
Don už byl na tohle počínání zvyklý, tak měl hlavu položenou na svých předních nohách a poklidně ležel ve svém pelechu.
Ač nerad, musel jsem si přiznat, že jsem tak nějak doufal, že sem Claris zase dnes přijde.
Vím, že je to špatné, ale zkrátka si nemohu pomoct. Podvědomě po její přítomnosti toužím, a to nejen proto, abych tu po těch několika letech opět nemluvil jen s Donem nebo sám se sebou.
I tak jsem se jí pokoušel vědomě odhánět. Nebaví mě to trápení prožívat znovu a znovu... Pokaždé je to stejné. Shledáme se, já jí povím o tom, jaká je naše minulost, ale pak se všechno zvrtne, objeví se Nemesis a... Ani na ten závěr raději myslet nebudu.
Pak to je zase několik dlouhých let, než se znovu setkám s její reinkarnací, a vše jde nanovo. Jako na kolovratu.
Jeden by se z toho zbláznil, ale nechci být navěky žijícím cvokem, tak to zkouším přetrpět.
Pokaždé je to ale čím dál těžší...
Dle hodinek na mém zápěstí je tak akorát čas k tomu jít vyvenčit Dona, tak ho pobídnu, aby vstal, hned ke mně běží a jde mi po boku, když otevírám jednu z mnoha tajných chodeb vedoucích pryč z té místnosti bez oken.
Hned co vejdeme do středu lesa na východní straně, zapečetím za námi vchod a nechám ho se proběhnout.
Pokaždé ho nechávám volně. Poslouchá mě na slovo a za ty roky, co se mnou žije, ví, že nemá chodit nikam mimo les.
Pomalým krokem jdu za ním tak, abych ho neztratil z dohledu, a zároveň si užívám to sluneční světlo, kterého se mi ve skrýší nedopřává. A takhle hezké dny taky nebývají často.
Nejsme s Donem venku ani deset minut, a obloha se začne zatahovat, okolí ochlazovat a vítr lehce zvedat. Asi je na čase jít zpět, než se rozprší.
,,Done, k noze!" zavolám na něj, a on nastraží uši. Ale místo toho, aby se otočil směrem ke mně, se rozeběhl kamsi do hloubky lesa.
Sice mě to vyvedlo z míry, ale ihned jsem vyběhl za ním.
,,Done, stůj!" snažím se ho přimět zastavit, ale jako kdybych mluvil do dubu.
Ani neštěkne, ani se po mně neohlédne a běží dál.
Nemůžu se mu rychlostí nijak rovnat, ale i tak si držím poměrně malou vzdálenost od něj.
Měl jsem dojem, že takhle hodlá běžet celý den, když se nad něčím ležícím na zemi zastavil a sklonil.
