Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Někteří lidé zažívají adrenalin seskokem z letadla, jízdou v některém z Domů hrůzy nebo sjezdem šíleně stočené horské dráhy.
Mně k tomu, aby se mi nohy odlepily od země, tep se zrychlil a hlava byla v oblacích stačilo méně.
Jen se nechat pohltit Darrenovým polibkem.
Bože, proč mi to přišlo tak úžasné a strašné zároveň?! Sama v sobě se nevyznám!
Tahle chvíle je tak kouzelná a zároveň něčím špatná... Jenže čím?
Nejspíš moje nejisté pocity vycítil, poněvadž když se odtáhl, díval se na mě hodně, ale opravdu hodně zvláštním pohledem.
Ne nijakým podezřívavým či starostlivým. Něco mezi tím.
,,Promiň... Já jen-" nenacházím chvíli vhodná slova a pohledem těkám po místnosti, jen abych nemusela koukat na něj. ,,Přišlo mi to trochu zvláštní, nic víc."
,,Ne." ozval se téměř okamžitě. Jelikož jsem netušila, co tím myslí, zvednu k němu hlavu a s nakrčeným obočím v jasné otázce na něj hledím.
,,Ne, máš pravdu. Bylo to poněkud zvláštní." doplní svá slova, a mě překvapuje to, že se mnou souhlasil co se ohledně toho polibku týče.
,,Ne že by to nebylo krásné. To ano. To bylo. Možná ale že až moc na to, aby to mohlo být skutečně tak krásné, jak se to krásné zdálo. Jenže pokud to krásné není tak krásné, jaké se mi zdálo, pak to znamená že-" nestačím ze sebe hrnout další nesmyslné řeči, jelikož pobaveně protočil oči a znovu se mi přisál na rty.
Bylo to tentokrát kratší a ne tak jemné, ale pořád úžasné... A zvláštní.
,,Přestaň už konečně." s lehkým zasmáním řekne, když mě pravou rukou drží za bradu a dívá se mi do očí, přičemž mu v těch jeho jiskřilo.
,,Promiň." omluvím se znovu zahanbeně.
,,Tím že to bylo zvláštní jsem myslel to, že..." hluboce vydechne, dlaň přemístí na mou tvář a palcem pohladí.
,,Ještě nikdy se to totiž tak brzy nestalo." objasní konečně to, co se mi tu snažil přes to moje blekotání říct. Já se ale znovu nad jeho slovy lehce zamračila.
,,Brzy?" zdůrazním svou otázku slovně. ,,Jak to myslíš tím spojením slov 'tak brzy'?"
,,Pokaždé, když už bylo pozdě to říct. Tak se to dělo do téhle chvíle. Tentokrát jsem se odhodlal tě políbit dříve. Jen nevím, jestli to k něčemu bude dobré..." ač pokračování jeho monologu bylo zajímavé, mě zaujala ta první část.
,,Aha. Takže předtím, než jsem umřela..." ani nevím, proč mi to vyletělo z pusy, ale ani jsem toho nelitovala. Zajímalo mě, jak na to bude reagovat, až zjistí, že tuhle velmi podstatnou část našeho příběhu vím.
