Přijet na místo, kde už jste byli, procházet chodbami, které dávno znáte, poznat člověka, co je vaším dlouholetým přítelem, a to všechno po dobu šestnácti let, ale nevzpomenout si na to, když tam znovu přijedete po čtyřech letech?
Poněkud zvláštní...
К сожалению, это изображение не соответствует нашим правилам. Чтобы продолжить публикацию, пожалуйста, удалите изображение или загрузите другое.
To, že člověk může brečet hodiny má své jisté výhody...
Například si pročistíte slzné kanálky, ale hlavně u toho nemusíte přemýšlet. Každý to má sice asi jinak, ale já když brečím tak vypnu a nemyslím.
A nyní se mi to vážně hodilo. Nemyslet a... prostě brečet. Nic nemuset. Jenom moct. Moct takhle ležet a vzlykat a mít pokoj od celého světa.
Občas člověk prostě potřebuje být sám a vybrečet se.
Ale to mi překazilo rozražení dveří a příchod matky do pokoje.
,,Claris, proč Adam najednou tak zmi-" zarazí se ve svém křičení na mě jen co zvednu hlavu a ona uvidí moje pláčem zarudlé a opuchlé oči.
Stojí ve dveřích jako přikovaná a nejspíš hledá správná slova.
,,Zlato, co se děje?" jo, to by bylo na dlouhé vyprávění...
Beze slova vstanu a vběhnu jí do náruče. Pevně jí k sobě tisknu ve snaze cítit se konečně v bezpečí a klidu, ale i přestože mi stisk opětuje a já smáčím její rameno slzami se mi ne a ne ulevit.
,,No tak, Claris, co se děje?" něžně se zeptá znovu.
,,Mami, co mám dělat? Co mám dělat, když mi někdo tvrdí, že mě miluje, ale já vím, že to tak není? Když vím že miluje úplně jinou? Úplně jiného člověka? Ne mě... Někoho možná navenek podobného ale uvnitř odlišného..." dostanu ze sebe plačtivě mezi hltáním doušků vzduchu, kterými bych zaplnila plíce, abych měla sílu mluvit dál.
,,Co mám dělat, když já ho vážně miluju? Jeho, a ne někoho jako je on? Ničí mě to!" pokračuju ještě a zároveň mi dojde, co že jsem to vlastně řekla a... Že je to pravda. Což celou mou situaci i momentální psychické rozpoložení komplikuje.
,,Drahoušku, sice nevím o kom teď právě mluvíš, ale ať je to jak je to, nejlepší bude tomu nechat volný průběh. Dát tomu čas. Všechny rány zhojí." řekla mi na to a vzbudila díky tomu něco, co mě naplnilo a zároveň... uklidnilo.
Dala mi naději na to, že by se vše jednou mohlo nějakým způsobem vyřešit.
Ovšem poté se mi v hlavě ozvalo jedno slovo.
Čas.
To je právě ta potíž.
On má totiž doslova celou věčnost na cokoliv si kdy usmyslí, ale já... Přeci jen jsem smrtelná. Mám plno slabin a lidských nevýhod. A vzhledem k naší minulosti i celkem slušně našlápnuto jednou nohou v hrobě...
A tak všechna ta nedávná naděje pomalu mizí. Vyprchává ze mně spolu s přesvědčením a vším ostatním.
Poslední dobou se mi zdá, že jen co se v situaci s názvem 'Já a Darren' objeví něco pozitivního, pokaždé se následně najde něco jiného co to celé dobré zastíní.
