Before my suicide [cz]

(51) Our frenemies part

7 days before suicide, Atlanta

Bezmoc je věc nepopsatelná. Nikomu nevysvětlíte, jaké to je, když nemáte život pevně ve svých rukách, když ho sledujete jakoby zpovzdálí, jako třetí osoba, a víte, že to neovlivníte, protože jste svůj čas na to, s tím něco udělat promrhali. Najednou ve vás roste nepředstavitelné prázdno. Vaše orgány zničehonic zmizely a dutiny byly nahrazeny vzduchem, který je tak těžký, že vám nedovolí ani vydechnout. A všechno to v sobě dusíte. Slyšíte sice, jak vám buší srdce, ale s jistotou nedokážete říct, jestli je pořád na stejném místě, neboť v krku cítíte knedlík, přes nějž nejde ani pořádně mluvit. Ale s kým vlastně byste chtěli mluvit, když se vás ani nikdo nezeptá?

Přitom ve škole okolo vás projde stovka lidí. Jenže polovina z nich se na vás ani nepodívá a druhá polovina se tiše směje poslednímu skandálu na váš účet. Jenom těmito nátlaky vás přinutí si myslet, že váš život je bezcenný a vy si najednou přejete, abyste se stali neviditelnými navždy, protože máte pocit, že to bude lepší pro ně. Ne pro vás, ale pro ně.

Digitální hodiny stojící na psacím stole v mém pokoji svým červeným světlem vyzařovaly dvě čísla: 23:36. Ani šest minut po půl dvanácté jsem nedokázal zabrat a jenom jsem cítil, jak se s přicházející temnotou zvyšuje i moje úzkost. Dokázal jsem však koukat na strop zahalený v šeru a myslet na to, jak mě všechno bolí. Ne proto, že bych se v posledních dnech nějak přemáhal, ale proto, že bolest si z vás vezme vše. Očividně jsem však nebyl jediným, kdo nemohl zabrat, neboť jsem z přízemí zaslechl hlasy vycházející pravděpodobně z televize. Normálně by to nebyla věc ohromující, v noci vás však takový fakt dokáže rozrušit.

Když jsem se znovu podíval na čas, přibyla pouze minuta, ale hlasy neutichaly, navíc mi přišlo, že jsou až nápadně povědomé. Nebyli to totiž herci. Byli to lidé z mého okolí.

Ačkoliv se moje tělo zdálo za poslední dny těžké, i když bylo evidentně naplněno jenom tím vzduchem, přinutil jsem se vstát a neslyšnými dopady bosých chodidel přestoupit ke dveřím, jimiž jsem se prosmýkl na potemnělou chodbu. Dveře od ložnice rodičů byly pootevřené a já se jen domníval, že to je ten důvod, proč je v obýváku zapnutá televize, přesto jsem pořád hledal spojitost, proč takhle pozdě.

Krok po kroku jsem se sunul dá až ke schodišti, které jenom nevýrazně zavrzalo při prvním dopadu mé váhy. Jenže to nikoho v dolních patrech neznervóznilo, a tak jsem byl stále tím tichým průzkumníkem noci. Když jsem sešel o kousek níž, viděl jsem na obrazovku televize, na níž se s přeskakovaným obrazem přehrávalo video z dětství. Mého dětství. O co víc mě překvapilo bylo to, že divákem se stala moje matka, která se na obrazovku blaženě usmívala a láskyplně přivírala oči. Vidět tolik lásky v jedné tváři mě fascinovalo, zvlášť, když jsem ji za poslední dobu viděl tak málo, a protože jsem si uvědomoval, že to tak ještě nějakou dobu bude, posadil jsem se na jeden ze schodů, který byl dokonalým místem pro noční nenápadné vyhlídky.

,,Micey, představ nám svůj tým!" řekla mamka, tehdy za kamerou, a jak si tak dobře pamatuju, pevně se snažila udržet na ledě, protože jako jediná z nás brusle vytáhla tak jednou za tři roky. Mířila jí na malého hnědovlasého chlapce, směšně zabaleného do oranžové kombinézy, která ho dělala všude o několik centimetrů širšího, ačkoliv to vůbec nemusela být pravda. Vedle mě, neboť jsem byl tím chlapcem, pak stála střapatá holka, o něco vyšší, o to víc nemotornější, Stacey, která hrdě mávala hokejkou ve vzduchu. Naproti nám stál táta, bez vrásek, bez šedin, ještě plný energie a nadšení ze své práce. Záběry to byly amatérské. Hlavně kvůli matčině nepozornosti, takže se občas stalo, že točila pouze zamrzlé okolí, nikoliv průběh napínavého zápasu. Co si tak pamatuji, se Stacey jsme vyhráli. Video pokračovalo dál a nezahrnovalo pouze sportovní akce, ale i všechny narozeniny, svátky a školní představení. Byl jsem si vědom, že matka se teď dívala na úplně jiného kluka, než co má doma dneska. Záviděl jsem tomu prckovi z videa, že mu věnuje svůj široký úsměv a že radostně pláče nad jeho úspěchy, jako kdyby to bylo v tento moment.