Before my suicide [cz]

(35) It's official, but he will never say it part

121 days before suicide, Atlanta

Oficiálně jsem si zbytek víkendu se Stacey Purdue užil. Vlastně víc než to. Bylo to těch několik volných dnů, kdy nechcete, aby skončily a nechcete se zase vrátit do školy, protože by vám to připomnělo, jak moc nesnášíte realitu. Protože soutěžit o to, kdo rychleji vypije ledovou tříšť brčkem, tak, jak jsme to dělávali, když nám bylo osm, je mnohem zábavnější než sedět těch několik dlouhých minut zařezaně v lavici a namáhavě hledat v textu učebnice klíčová slova, která se dají použít jako správná odpověď, když vás kantor vyvolá. Nehledě na to, že vás po této zábavě děsně bolí hlava, a i když mrkáte jako zběsilí, ničemu to nepomůže. Navíc Stacey byla oficiálně skvělá. Nejenom díky tomu, jak si všechno pamatovala, kdy nemluvím o tom, že dokázala vyjmenovat snad všechny státy USA, ale i díky tomu, že svojí pozitivní energií dokázala nabít téměř všechny okolo sebe. Tímhle svým nadšeným, mnohdy až naivním, přístupem mě neoficiálně donutila, abych si promluvil s Riem a z něčeho, o čem jsem ani dřív nevěděl, jak to nazvat, jsme udělali něco oficiálního. Patrně kdyby se všichni v Georgii chovali jako Stacey, život v Atlantě by byl mnohem jednodušší a veselejší.

Až jsem nedokázal uvěřit tomu, že neděle večer je náš poslední čas, který spolu můžeme strávit. A sotva jsem si dokázal představit, jak bude můj život pokračovat bez její přítomnosti. Znovu mi to loučení na autobusové zastávce, kdy jsme převážně setrvali v dlouhém objetí, a byl jsem si jistý, že Stacey vidím brečet, i když tvrdila, že ne, připomnělo den, kdy se stěhovala do New Orleans. Tehdy jsem nevěděl, co budu bez svojí nejlepší kamarádky dělat a netušil jsem to ani teď. I když mi slíbila pravidelné hovory, nikdy to nenahradí ten opravdový kontakt, díky kterému se dá poznat mnoho věcí. Jako třeba co momentálně cítíte. A po jejím odjezdu jsem zase cítil, že kdesi uvnitř mě kus chybí.

Přesto jsem i nadále předpokládal, že Staceyin pobyt mě měl něčím obohatit a jejím hlavním posláním bylo, aby ze mě byl člověk, který k životu přistupuje s chutí. A tak jsem se rozhodl, že chování po vzoru Stacey pro mě bude jakousi osobní mantrou, jež mě dokáže udržet v dobré náladě. V pondělí, navzdory časnému vstávání oproti tomu víkendovému, to ještě nebylo tak hrozné. Přeci jenom byl začátek týdne a během toho se nic moc převratného nestane. V úterý už to bylo o něco horší. Celou náladu mi, s ne až tak velikým překvapením, dokázal zkazit Rodrick, kterého ještě pořád nepřešla ta záležitost se ztrátou kapitánského postu; i nadále mu totiž dělalo velikou radost, že Jeffa nepovažuje za plnohodnotného kapitána, čímž se pasoval na jediného kluka u našeho stolu, který tuto pozici získal zaslouženě. A pokud vás někdo takový doprovází několik hodin, jistě si dokážete představit, jak jsem asi vypadal ve středu. Dost možná by bylo vhodné označení, že jsem se oficiálně vrátil do ,starých kolejí.' A vnější vlivy nijak nenapomáhaly tomu, že by se to mělo zlepšit.

Když jsem ve středeční dopoledne vycházel společně s dalšími lidmi z hodiny historie, nečekal jsem, že by se to po pětiminutové přepadovce týkající se znalostí Občanské války, mohlo zhoršit. Upřímně jsem totiž nepovažoval nic za tak děsného jako otázky, které se vztahovaly na americkou historii, v nímž jsem upřímně trochu plaval. Každopádně ani když jsem míjel v poloprázdné chodbě školní nástěnku, na níž kromě akcí visely i nabídky doučování, nebyl jsem schopný si vzít minimálně jeden útržek telefonního čísla, jež odkazoval na nějakou Keevu Cohenovou. Spíše jsem se pozastavil nad tím, kdo by takhle veřejně vystavoval svoje údaje na místě, kde denně kumuluje nespočetné množství chodící puberty. Dokázal jsem si z toho i vyvodit následky a představit si onu Keevu, jak už po sté nešťastně zvedá telefon s domněním, že jí konečně někdo kontaktoval ohledně doučování, nikoliv aby jí v pár slovech nakázal, aby si vyfotila prsa.