Before my suicide [cz]

(43) Let's make a deal part

69 days before suicide, Atlanta

‚V centru Atlanty se nikdy nevyplácí být po setmění.' Říkala varovná slova našich rodičů, kteří se o nás vždy přehnaně strachovali. A i přesto jsem se jeden sobotní večer potajmu vykradl z pokoje, přesvědčil Palačinku, ať mě kryje a nedělá takový rámus, ukradl tátovy klíčky od Hondy, které byly v proutěné mističce u dveří a vydal se po hlavní silnici právě k bistru, kde jsem měl mít schůzku s Nerem.

Tak docela nečekaně prázdné ulice našeho hlavního města nevypadaly nebezpečně. Pravdou bylo, že se na protějším chodníku potácela pětičlenná skupinka lidí, kteří se vzájemně podpírali a vesele pěli do svého okolí nějakou jejich soukromou hymnu. Dle jejich textu jsem pochopil, že jeden z nich je Jonas, tak jako ta skupina Jonas Brothers, a je ještě stále panic. Bylo to úsměvné, nikoliv hrůzu nahánějící. Proto jsem neměl nejmenší obavy se k městu obrátit zády a hledět do výlohy plné televizních obrazovek, na nichž hrálo jedno a to samé. Přes sklo ani nebylo slyšet co, ale to nebylo podstatné. Zaujala mě zář, která vycházela z televizorů a jak se všechny ty věcičky dokázaly dohodnout na tom, že budou tak náramně spolupracovat. Dost možná se jednalo o nějakou reklamu na psí žrádlo, jinak bych si neuměl vysvětlit ty psy u jedné misky, mezi nimiž panovala nápadná harmonie. Což samozřejmě v normálních okolnostech nefunguje. Kdybyste tento příklad uvedli do reality, stanou se z toho zápasy v ringu, bez ringu. A dost možná už by se nejednalo o reklamu, nýbrž o dokumentární snímek doprovázený hlubokým hlasem vypravěče obohaceného odbornými znalostmi, který si den před dabingem přečetl v nějaké encyklopedii.

Tok myšlenek mě zavedl až ke vzpomínce na tehdejší čtvrtek, na zničenou paní Fayovou a Ria, přičemž se zdálo, že od toho společného otevření je všechno mnohem uvolněnější. Řekl jsem mu všechno. Všechno od našeho rozhovoru s Debby, jejímiž slovy byl překvapen a já si je měl možná nechat pro sebe, až po napadení Rodrickem. Dle těch četných modřin, které do několika dní nabraly žlutou barvu, bych se tomu stejně nevyhnul. Rio se od té doby zdál na půdě školy ostražitější, zvlášť co se týkalo Rodrickovy party, a zároveň se snažil působit v pořádku, hlavně kvůli Ginny, ačkoliv každý večer seděl v tom krémově bílém křesle a poslouchal jednu desku za druhou. Nic nedělal. Jenom koukal před sebe, tak zamyšleně jako socha Myslitele v metropolitním muzeu v New Yorku. Viděl jsem ho přes okno ve svém pokoji, nikdy jsem se však neodvážil zaklepat na jejich dveře a vyrušit ho z téhle filozofické pózy. Člověk občas potřebuje být sám.

Ale jinak jsem se snažil být Riovi na blízku, možná i ze strachu, že Debbyina slova nebyla marná a Rodrick by toho mohl mít na svědomí víc než jen moje zranění. Nevědomky jsem mu tak poskytoval služby osobního bodyguarda, což nebylo moc účinné vůči posměškům některých ze spolužáků.

,,Ahoj," zaslechl jsem za sebou chlapecký hlas položený o oktávu výš, než by bylo na běžného kluka zvyklé. Nemusel jsem se ani otáčet, abych věděl, že se jedná o Nera, ale i tak jsem to udělal. Už jenom z morálního hlediska, které nás naučilo, že je slušností lidem hledět do očí, když s nimi mluvíte. Anebo, když s nimi máte domluvenou schůzku. Zhluboka jsem se nadechl a prohlédl si, jak je jeho tělo zahalené do tmavé košile a černých džín, které vytvářely dojem ještě užších nohou. ,,Fakt jsem nečekal, že bys přišel," pokračoval nejistě. Nervozita se promítla i do mě. Ne snad proto, že by se mi Nero líbil a o něco šlo, ale proto, že jsem vlastně nikdy na schůzce s klukem nebyl a já nevěděl, jestli to probíhá úplně stejně jako na těch s holkami, nebo mám na začátek provést nějaké chlapské gesto, které by rozvířilo atmosféru. Nakonec jsem nic neudělal.

,,Proč ne? Však jsme se na tom dohodli," odpověděl jsem nenuceně s krčením ramen, které snad celkovému chování dodalo patrnou lhostejnost.