Before my suicide [cz]

(30) Let's talk and undefined it part

151 days before suicide, Atlanta

Pokud jsem se v posledních dnech zvládl líbat se třemi lidmi a nedostat mononukleózu, byla veliká pravděpodobnost, že zvládnu všechno.

Aspoň tak se jevily vyhlídky hned poté, co jsem mezi prvními opustil rezidenci Raumsauových a tím pro mě jedinečný předvalentýnský večírek skončil. Bez odpovědi jsem unikl zvídavému Jeffovi, Debby a jejím vyčítavým pohledům a Katie, která se v podnapilém stavu ochomýtala v blízkosti ohně.

A v podstatě by se dalo říct, že to byla ta nejlehčí část následujícího dne. Jedna z nástrah a složitostí byla cesta domů, která se zprvu zdála být zvladatelná. Nicméně po prvních dvou čtvrtích jsem na vlastní kůži poznal, že varovná slova rodičů týkající se materiálové výbavy našeho oblečení, jsou více než užitečná. Ačkoliv jsem dle fyzikálních zákonů čekal, že po půl hodině chůze se moje tělo začne zahřívat, nějak jsem nepočítal s tím, že v lehké bundě při únorovém víkendu prostě nepochodím. Tudíž to, že jsem klepal kosu byla jedna z příčin, proč jsem se tak těšil domů.

Další z nich byla prostá představa toho, že až překročím práh, přivítám Palačinku tichým pozdravem a za mnou se zaklapnou dveře, všechny problémy z toho venkovního světa zmizí. Domov je přeci jenom místem, které považujeme za vlastní útočiště a častokrát z něho nevycházíme v případech, kdy nechceme čelit nástrahám reálného bytí. Občas stačí, když si lehnete do postele, zavřete oči a schováte se do vlastní bubliny, cítíte se totiž mnohem bezpečněji, než kdyby před vaším domem stála celá garda SWAT jednotky. Mně se tenhle pocit bezmezného bezpečí líbil moc. Člověk by řekl až příliš, neboť jsem si ho chtěl ještě pár dní užít.

Z vlastních důvodů jsem odmítal v neděli ráno absolvovat návštěvu kostela. To se samozřejmě ukázalo být problémem enormních rozměrů. Především z matčina pohledu, která vyzařovala odhodláním, že mě do těch společenských kalhot a košile navlékne sama. Nicméně mi jako již poněkolikáté za poslední dny stačilo využít hereckého umění a všechno svést na noční chladné počasí a bolesti v krku. Nebýt táty, zřejmě ani to by nebylo nápomocné, abych se vyhnul přednášce reverenda Millse. Vůči němu jsem totiž cítil zvláštní povinnost. Z morálního hlediska mi přišlo nepřijatelné někomu tak církevnímu lézt na oči, den poté, co jsem políbil kluka. Navíc... I to byla jedna z příčin, proč jsem chtěl zůstat doma. Nějak jsem se nesrovnával s představou, že kdybych venku potkal Ria, a on si všechno pamatoval, musel bych se mu dívat do očí. Což bylo poměrně obtížné, když jsem se ráno s těží dokázal podívat do těch svých.

Proto se mi nezamlouval ani fakt, že bych se musel v pondělí procházet po stejných chodbách, čelit Jeffovi, který kdovíjak přišel na mé tajemství, Katie a ostatním, kteří věřili tomu, že jsme zase spolu a Debby, která nebyla nejvhodnějším adeptem na to, aby věděla, co se sobotní noci událo. A tak jsem se rozhodl, že si tohle neplánované volno ještě alespoň o den prodloužím. Sice se mi nechtělo lhát rodičům o mm zdravotním stavu, jednak proto, že jsem měl pocit, že tím porušuji jedno z přikázání, jednak proto, že pokaždé, když o něčem takovém lžete, je vysoká pravděpodobnost toho, že nemocní budete. Avšak chybět den nemohlo být něco tak strašného.

Vlastně mi bylo fuk, jestli mě ten den po víkendu někdo hledal. I když to bych tak docela lhal. Někde ve skrytu duše jsem si přál, abych věděl o tom, zda Jeff cokoliv ve škole řekl, nebo dokonce Rio. A kdoví, možná jsem si i přál, aby si všechno z té soboty pamatoval. V mé hlavě se opět začaly seskupovat protichůdné myšlenky, které přibývaly, stupeň jejich závažnosti rostl a já měl pocit, že z toho návalu informací mi prasknou lebeční švy. Nakonec jsem se odpoledne sebral, oznámil, že si jedu do centra pro léky na bolest v krku, sedl do auta a skutečně vyrazil vstříc centru Atlanty. Nikoliv do lékárny, k doktorce Tautermanové.