Before my suicide [cz]

(24) Same Atlanta, different people part

185 days before suicide, Atlanta

V každém příběhu nastává pasáž, kdy si čtenáři, posluchači, diváci povědí: No a co se dělo dál? Je sice pravdou, že na něco takového se ptáme až v samotném závěru, ale i když se ke konci ještě zdaleka neschylujeme, jistě vás odpověď zajímá také.

Takže jak to vlastně pokračovalo?

Přestože jsem byl indisponován, domů jsem dojel bez úhony. Jenom můj brzký příjezd, konkrétně jenom chvilku po půlnoci, vzbudil starosti u mých rodičů, kteří mě hned na prahu zasypali nejrůznějšími otázkami. V podstatě jsem se z toho vyvlekl mysteriózně a těm dvěma nakukal, že mi nebylo moc dobře, to kvůli těm práškům na bolest.

Pravda to byla tak poloviční. I když jsem nepozřel nic, co by u mě mělo vyvolat zažívací potíže, na můj žaludek jako kdyby vyvinuly tlak okolní orgány.
Znáte takový ten pocit, kdy musíte jít k lékaři, ale i přesto, že jste si na sto procent jistí, že překypujete zdravím, něco uvnitř vás vám hlodá myšlenky a v celém okolí břišní dutiny maté prapodivné cítění? Nebo když musíte něco říkat před celou třídou, nebo větší skupinou lidí? Přesně takový typ nevolnosti jsem měl. Byla téměř neškodná. Až na to, že když jsem šel spát, nedařilo se mi to. Ne kvůli pomyšlení na Katienu zradu, ale na pomyšlení, že Jeff byl za toho špatného. Pokud jsou v mém okolí tací všichni, kolik toho vlastně ještě nevím? A kolik toho je, čeho bych se měl obávat? A bylo to zase zpátky, ten podivný tlak v břiše.

V některých situacích člověk prostě musí být sebestředný. Nemluvím teď o tom, že jsem Katie a Jeffa nechal napospas srubu v Greensboro bez zájmu, jak se dostanou domů. To byla sebestřednost na správném místě. Ale o tom, že jsem sám usoudil, že si ještě zasloužím být pár dní doma. A tak, mezitím, co všichni odchodili první týden do školy po prázdninách, já jsem byl doma a přerušil veškeré kontakty se světem. S tím falešným světem, kde se všichni tváří, že jsou vaši přátelé.

Je dost možné, že na takové myšlení, v němž jsem každého osočoval, jsem přišel jen kvůli nedostatku spánku, což pramenilo z toho podivného tlačení, a to zase z Jeffa. Takže jedním velikým problémem byl JEFF.

Doma se nedělo nic zvláštního. Koukal jsem s tátou na televizi ještě, než odešel do práce, mluvil jsem s mámou, šel si lehnout, nespal jsem, díval se do laptopu, házel si tenisovým míčkem o strop, podíval se na všechny nové omluvy od mých starých kamarádů, díval se s tátou na televizi, když přišel z práce, dal si rodinnou večeři, šel spát, nespal jsem. A pořád to probíhalo stejně.
Než jsem jeden den zakopl o Riův gramofon, který mi daroval k Vánocům a vzpomněl si na desku, jež se mi povaluje pod postelí. A tak jsem měl jeden večer změnu. Místo myšlenek, které se soustředily na faleš mého okolí, mě zaujal text písně Be mine, v němž jsem se snažil hledat nějakou větší podstatu. Třeba s Davidem. A to mě pak přivedlo k myšlence na Ria a že jsem se mu taky dobrý čas neozval, ale on nepsal. Možná byl přeci jenom pořád naštvaný. Možná, že jen čeká, až se zeptám.

V průběhu toho následujícího týdne jsem už byl nucen dorazit zpátky do školy. Nejenom proto, že doma to už začínala být pěkná nuda, ale také proto, abych příliš nezameškal. Měl jsem pocit, že z učiva jsem možná tak pozadu nebyl, učitelé na mě brali docela ohled, ale co se týče nového dění, určitě jsem cosi zaspal.

Třeba Lindsey Darceyovou nachytali s marihuanou za tribunami a všechno se snažila osvětlit tím, že je na lékařský předpis. Zdravověda paní Taylorové začala pomalu upadat do záhuby. Poté, co všem znechutila hovězí maso, které je mezihostitelem jakéhosi parazita, se většina ze semináře odhlásila. A na seznamu nejnovějších drbů jsem byl i já a můj velkolepý rozchod s Katie. Tedy aspoň tak to bylo, nevěděl jsem, jak to světu podala ona.