Before my suicide [cz]

(4) Charity part

277 days before suicide, Atlanta

Tátova Honda už byla poměrně starším modelem, okýnko u spolujezdce nešlo stáhnout, sedačky byly cítit nezaměnitelným pachem psa, na rádiu bylo možno naladit pouze jednu stanici a klimatizace nefungovala. To byl docela problém, jestliže jste bydleli v jihoamerickém státě, kde se teploty šplhaly tak vysoko jak jen to šlo. Takže bylo jedno, jestli jste automobilovou dopravou cestovali ráno, kdy by to mělo být nejvýhodnější, odpoledne nebo večer. Pokaždé vás sužovalo horko.

Když náš rodinný vůz projížděl přes obytné čtvrti na severu Atlanty a já cítil, jak se mi triko potem lepí na záda, začínal jsem uvažovat o tom, jestli by hokejový trénink nebyl lepší. Pravdou je, že horko by mi bylo tak jako tak, ale v chladné hale stadionu. Navíc bych neměl špatné svědomí, že jsem svůj tým nechal ve štychu a nenatrénujeme důležité formace. Každopádně aspoň mamka vypadala nadšeně plněním mého slibu.

,,... Ještě jednou, Shernay, proč nepřijdeš?" zaburácel na druhé straně telefonu koučův hlas, kterého moje zpráva nepřiváděla do takové extáze. Mohl jsem zalhal a říct, že mi nebylo dobře, ale zároveň jsem si uvědomoval, že sedím v autě se ženou, která trvá na čestnosti. Navíc jsem se chtěl vyhnout nějakému úryvku z bible, který by mi přednášela až ke kostelu.

,,Účastním se jedné charitativní akce v kostele," odpověděl jsem panu Wilsonovi a ačkoliv jsem se v duchu proklínal za to, co dělám, snažil jsem se znít co nejvíce nadšeně, abych dal před rodiči najevo, že s tím nemám problém. Někde na druhé lince se ozval zvuk puku narážejícího do mantinelu a veselý klučičí křik. Zaslechl jsem to proto, že si trenér vzal dlouho odmlku, kterou nakonec prořízl hlubokým nádechem.

,,Kdybys nebyl tak dobrej, nechám tě příští zápas sedět na střídačce, protože bych věděl, že si nezasloužíš hrát," pak se znovu odmlčel, al tentokrát mi to ticho nepřipadalo tak naštvané, ,,dneska tě omluvím, ale poslouchej.. Nenech, aby si kluci mysleli, že na ně kašleš jenom proto, že máš pásku, jasný? Talent není všechno, potřebuješ hráče, kteří za tebou budou stát a ty získáš jenom díky tomu, že budeš pravidelně docházet na tréninky, rozumíš?"

,,Je to jenom dneska, trenére, slibuju," zahleděl jsem se do zpětného zrcátka, abych se podíval na maminčinu tvář, po níž se rozvinul slabý úsměv.

,,Fajn."

,,Díky, trenére." Rozloučil jsem se s ním a telefonát ukončil. Mobil jsem složil do klína a zahleděl se na domy s plastovou fasádou, které jsme míjeli. Byly podobné jako ty v naší čtvrti, byly podobné jako ten náš nebo jako ten paní Pottingerové. Jediným, čím se lišily byly předzahrádky, na nichž si někdo vysadil umělý trávník, jiní nechali ten původní, ale tráva byla rezavá od věčně pražícího slunce a někteří zvolili nenáročnou údržbu, kdy místy trávník byl a místy byl písek.
Táta zabočil doleva a já jsem se celou svojí vahou opřel o pravé zadní dveře, přičemž se mi v hlavě mihnulo hned několik pochyb o jejich stabilitě. Ani Palačinka, která se mnou sdílela zadní sedačky, nezvládla udržet rovnováhu a trochu sebou zakymácela. Normálně bychom ji v tomhle horku nechali doma s puštěným větrákem, ale protože nebyl nikdo, kdo by ji hlídal, a táta se bál o cennosti v domě, které by mohla rozkousat, popřípadě shodit svým ohonem, musela jet na objížďku s námi. Litoval jsem ji už kvůli její huňaté srsti a vyplazenému jazyku, z něhož odkapávaly sliny na podlahu. Občas dokonce žalostně zakňourala a já ji uklidnil pohlazením po zádech.

V mé dlani zavibroval telefon a když jsem shlédl k jeho displeji, zjistil jsem, že mám novou zprávu od Jeffa.

[Jeff Rowe 16:04 p.m.]: Ty prej dneska nedorazíš na trénink.