Before my suicide [cz]

(27) How to get Rio on a date part

165 days before suicide, Atlanta

Nemyslím si, že Riův skutek bylo něco špatného. Někde v nitru jsem pro jeho chování měl pochopení. Když se stane něco tak traumatického, ve vaší hlavě nastane zmatek, který ani vy sami nejste schopni utřídit, ať se snažíte dělat cokoliv, ale hlavně hledáte útěchu v čemkoliv a u kohokoliv. Dost možná jsem tomu chlapci posloužil jako záplata na jeho zlomené srdce, jenže jsem netušil, jestli si teď svůj výběr nevyčítá.

Chtěl jsem ho o tom všem přesvědčit. O tom, jak vím, že prožívá náročné dny, o tom, že chápu, že je zmatený a proč to udělal. Jenže Rio o sobě následujících osm dní nedal vědět. Tak jako když někdo skáče do vody a uzavře se za ním voda, tak zmizel Rio. Tiše, ale i tak jeho nepřítomnost byla výrazná. Snažil jsem se ho kontaktovat přes zprávy na školním webu, na nějž jsem se zase trvale přihlásil. Už jen pro případ, že by se mi rozhodl sám od sebe ozvat. To se však nestalo a moje textovky si ani nepřečetl. Jeden večer jsem dokonce měl tendenci zazvonit na jejich dveře, byl jsem totiž přesvědčený o tom, že nikam neodjeli, neboť se v Riově okně svítilo. Jenže jsem si dokázal představit zničený obličej jeho matky, které bych rozhodně nepomohl, kdybych se pídil i po tom, jestli je její syn v pořádku. A tak jsem návštěvu domu Fayových vzdal.

Nicméně když jsem každý všední den brouzdal po chodbách, hledal jsem tu čtyřčlennou partu pohromadě. Byli tři. I na obědech, kdy jsem sedával u Áčkového stolu, jsem hleděl směrem k místu, kde trávili tuto pauzu společně. Ale jedna židle pokaždé zůstávala prázdná. Občas jsem měl pocit, že pohledy, které mi trojice věnovala, byly prosebné a skoro jako kdyby telepaticky toužili vědět, co se s jejich kamarádem stalo. Vždy jsem akorát semknul rty k sobě a nenápadným pokrčením ramen naznačil, že nevím.

Někdy v pondělí odpoledne, nad pšeničnými bulkami plněnými masem kdovíjakého původu a zeleninou, jsem očekával, že tento tichý rituál zopakujeme. Ale tentokrát neosaměla pouze jedna židle, ale všechny. Stůl kdesi v rohu jídelny se stal odstrčeným, jako kdyby k němu nikdy nikdo neusedl.
Mlčky jsem seděl mezi Rodrickem a jeho spoluhráčem z florbalového týmu a díval se na stabilně vyváženou desku se čtyřmi nohami, jež od nás byla vzdálená několik metrů. Jediné, na co jsem však dokázal přijít, byla myšlenka, která mě odkazovala k přesvědčení, že kdyby se lidé, mezi kterými sedím dozvěděli o tom, že jsem kdy byl políben jiným klukem, bez milosti by mě vyhostili právě do té samoty.

,,..Já jen říkám, že kdyby New York Rangers zlepšili obranu, mohli by letos na ten Stanley Cup dosáhnout," opanoval kdosi z druhého konce stolu, evidentně nějaký znalec hokeje. Neohlížel jsem se, neboť jsem stále čekal, kdy se u výdejního okýnka objeví chlapec s brýlemi, červenovlasá dívka ve společnosti své snědší přítelkyně.

,,Kámo, Pittsburgh Penguins vyhráli dvakrát za sebou. Mají skvěle našlápnuto k mistrovskýmu hattricku, myslíš, že by si to nechali ujít?" Zasmál se poťouchle Rodrick vedle mě a do pusy si hodil hranolku, o níž jsem byl tak trochu v přesvědčení, že si jí sem propašoval. Nikdo jiný totiž na talíři hranolky neměl. Jen jsem nevěděl jak.

,,Co myslíš ty, Micu?" zasáhl tentokrát do konverzace Jeff. Jeho otázka byla poměrně nejistá. Vlastně celým svým vzezřením působil uťáple. Ramena měl svěšená, podivně se krčil nad tácem s jídlem a nohy měl prapodivně u sebe. Poznal jsem to, i když jsem seděl naproti němu – nikdo mě totiž při každém pohybu nekopal. Každopádně i tak v něm panoval pocit, že když s nimi míním sdílet jedno místo při obědě, hodlám se s nimi bavit, a co víc, považovat je za přátele. Jeff se však mýlil, ale z Rodrickovy strany na mě naléhaly až nucené pohledy, abych odpověděl. Vzhledem k tomu, že jsem slyšel jen úryvek konverzace, nezbývalo mi nic jiného, než se vyjádřit právě k němu: