Ty a Já?! Nikdy!

23. Touha

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímal, jak moc je mi to nepříjemné. Ani nevím, kdy mi z ruky vypadlo tričko. Políbil mě na krku a já začala přemýšlet, co se mu teď honí hlavou......co se mu honí hlavou vždy když mě vidí....nebo když mě poprvé spatřil.
______________________
Pohled Damiena

Zvedl jsem hlavu v plánu se jí podívat do očí. Ale měla je pevně zavřené a já viděl, že jí jsou mé doteky nepříjemné.

Teď bylo tak těžké udržet to zvíře ve mě, které po ní toužilo snad víc, než já.

Zhluboka jsem se nadechl a cítil, jak se mi oči změnili na vlčí....tak moc jsem po ní toužil....po každém jejím doteku....a pro ní to bylo naopak. Toužila, abych jí nechal a nedotýkal se jí.

Chvíli jsem docela bojoval sám se sebou, ale pak jsem jí pustil a slezl z postele. Otevřela oči a pohlédla do těch mých. Viděl jsem tu radost, která se jí najednou zračila v očích.

Chtěl jsem odejít....být sám. Nechtěl jsem jí ublížit tím, že bych udělal něco, co ona nechce.
,,Damiene....." Otočil jsem na ní hlavu. ,,děkuju....že jsi....mě nechal." Kývl jsem na znamení, že dík přijímám a odešel.

Po chvíli mi však došlo, že bych spíš potřeboval ledovou sprchu. Vrátil jsem se tedy do pokoje.
Už měla tričko, ležela na břiše a četla si.

V koupelně jsem se osprchoval hodně ledovou vodou, ale probralo mě to a to jsem měl v plánu.

Vyšel jsem z koupelny a podíval se na ní. Stále si četla a já opustil pokoj. Nemohl jsem tam být....právě proto, že jsem po ní toužil....po každém, úplně každém, jejím doteku.

Potřebuju s tebou mluvit, Damiene. Ozval se mi v hlavě přes vlčí komunikaci bratr.

Vešel jsem tedy do jeho kanceláře. ,,O co jde?" Zeptal jsem se a s výdechem si sedl na židli.

,,Dnes mi zavolal Alfa Soumračné smečky." Povzdechl si. ,,Jeden jeho vlk ho přemluvil, že chce mluvit s tvou družkou." Nechápal jsem. ,,Jaký vlk?" Zeptal jsem se. ,,Jmenuje se Coll." Zvedl jsem naštvaný pohled. ,,Ne, s ním mluvit nebude." Vstal jsem ze židle.
,,Nemyslíš, že bys ji tím potěšil, kdyby mohla mluvit se svým přítelem, který jí psychicky pomáhal, když žila u Diona?" Zeptal se. ,,Radost by jí to udělalo....ale mluvit s ním nebude." Stál jsem si za svým.
,,Prý je to důležité." Dodal. ,,Nic není důležitější...." Přerušil mě. ,,než tvá žárlivost?" ,,Ne! Nic není důležitější, než její bezpečí. Co kdyby to byla past, jako na....naši matku a Unu?" Zarazil se, protože jsem to poprvé řekl nahlas.

,,Nemůžu o ní přijít, Rai. Nechci to riskovat." Řekl jsem a on nejdřív zakroutil hlavou, ale pak kývl, že to chápe.
,,Stejně jsi tvrdohlavý hovado." Zašeptal, ale já ho slyšel.

,,Myslíš? Já a hovado? Malý Alfa si vyskakuje." Rozhodl jsem se ho trošku poškádlit. ,,Malý?! Já ti dám." Vstal, ale já už zmizel a vyběhl ven z domu.

Proměnil jsem se a sotva on jako vlk vyběhl ze dveří, skočil jsem po něm. Bylo to jako dřív, když jsme byly mladí....bylo mi patnáct a jemu sedmnáct, když jsme se takhle prali často.

Skončil jsem pod ním....ale nechal jsem se shodit na zem. Kdo je malý teď? Ozval se mi v hlavě přes vlčí komunikaci. Ty! Odpověděl jsem a odhodil ho zadníma nohama. Vrčeli jsme a chovali se jako vlčata....kdyby nás někdo viděl...asi by si myslel, že už nám hráblo.

Pohled Freyi

Moc jsem nechápala, co se stalo a proč odešel...ale jsem mu za to vděčná. Když se osprchoval a znovu odešel, zavřela jsem knihu a převalila se na záda.

Po chvíli přemýšlení, jsem něco zaslechla.
Vstala jsem a došla k oknu.

Podívala jsem se z okna a tak se mi naskytla pohled na dva vlky....jeden byl tmavě čokoládově hnědý a druhý tmavě šedý až černý. Byly dospělí, ale dováděli jako vlčata.

Konečně jsem viděla Raimonda a Damiena trochu se bavit. Ten vztah mezi nimi byl....zvláštní, ale krásný.

Vždycky, když jeden uskočil, byly vidět svaly rýsující se pod srstí.....nikdy bych nevěřila, že oni dva jsou schopní takhle dovádět. Ale vykouzlilo mi to na rtech úsměv.

Ještě chvíli jsem si četla, ale na posteli se mi četlo špatně, tak jsem si sedla do křesla.
Po chvíli se mi začali klížit oči, knížka mi vypadla z ruky a já začala usínat. Když v tom se ozvalo zabouchnutí dveří a následné kroky mířící ke mě. Do nosu mi udeřil Damienův pach.

Slyšela jsem, jak zavřel knihu a položil jí na stolek.
Opatrně mě vzal do náruče. Pomalu semnou šel k posteli, ale pak zastavil a já cítila, že si mě prohlíží.

Nadhodil si mě, abych mu nepadala a já si opřela hlavu o jeho teplou hruď. Lehce se usmál, ani jsem ho neviděla, ale stejně jsem to věděla.

Opatrně mě pokládal na postel. Nevědomky jsem sáhla po jeho ruce a chytila mu ji. Cítila jsem, jak ztuhl. Přelezl mě, lehl si a přitáhl si mě k sobě. Stále jsem mu nevědomky držela ruku.
,,Lepší družku jsem si nemohl přát. Sice je to s tebou někdy těžké a býváš tvrdohlavá, ale....chápu tě. Připadáš si, že jsi jako ve vězení a nemáš na nic právo. Ale tak to není, jen tě nemůžu ztratit. Až mě jednou přijmeš, jestli vůbec někdy, budeš si připadat svobodná." Odmlčel se.

Pohladil mě jemně po tváři. ,,Nemůžu přijít i o tebe. Nezvládl bych to." Znovu se odmlčel. ,,Víš jak dobře se s tebou mluví, když spíš?" Zavrtěla jsem se. Vydechl mi vzduch do krku a tak jsem poznala, že se usmál. Pak si jen lehl a začal usínat.