Ty a Já?! Nikdy!

8. Strach a panika

Hlavu jsem měl opřenou o pelest postele a pohled upíral na stromy za velkým oknem.
Freya se pohnula a tak jsem jí u sebe měl ještě blíž.
Ale pak sebou začala házet a něco šeptat. Odhaduji, že se jí zdá o předchozích situacích....o momentě, kdy se rozhodla zkusit utéct....o našem nepříliš příjemném boji.
Pohladil jsem jí po vlasech a ona se uklidnila. Vykouzlilo mi to úsměv.
_________________
Pohled Freyi

Rukou jsem nahmátla deku a přitáhla si jí blíže k tělu. Stále se zavřenýma očima, jsem obě ruce schovala pod deku.

Věděla jsem, že už pořádně nezaberu, už neusnu. Pootočila jsem se a jednak jsem jsem se o někoho opřela a jednak jsem na zavřených víčkách cítila, že už je světlo.

Rychle jsem otevřela oči a spatřila jeho....vlka, ze kterého jsem měla strach větší, než předtím.....bála jsem se ho, a hodně. Věděla jsem, čeho je schopný a....měla jsem z něj prostě ohromný strach.

Ucukla jsem od něj a sjela z postele. Snažila jsem se zahnat slzy strachu, avšak pár jich mé oči opustili.
Obešel postel a já jen strachem zavřela oči.

Ale pak jsem je otevřela a odsunula se od něj. Vstala jsem a couvala.
Znovu postel obešel. Ze strachu vznikla panika.
Jediným krokem se ocitl u mě a objal mě zezadu kolem pasu.
,,Pusť mě, prosím Damiene." Slzy mi začali téct po tvářích a já se z jeho sevření snažila dostat tak, že jsem oběma rukama se snažila dát pryč tu jeho. Pak jsem to vzdala a ruce svěsila. Brečela jsem....ze strachu, z paniky....ze strachu z něj.

Přitáhl si mě blíž. Ucítila jsem jeho dech zezadu na krk. Můj dech se zadrhl a srdce přidalo.

,,Prosím, Damiene." Hlas se mi v půlce zlomil, kvůli strachu i kvůli tomu, že jsem brečela.

,,Zkusilas to....chtěla jsi utéct." Zašeptal mi do ucha. ,,Ano..." Popotáhla jsem. ,,...já už to tu nesnesu, Damiene. Nesnesu ten strach....to vězení." Znovu jsem popotáhla.
,,Nechci, abys tady byla jako vězeň. Nechci, aby ses mě bála." Jeho hlas byl kupodivu klidný.

,,Na tos měl myslet, než jsi mě včera přizabil!" Zavrčela jsem.
Přitáhl si mě ještě blíž, až se má záda namáčkla na jeho břicho a mé ruce opět vystřelili, usídlili se na té jeho a snažili se o osvobození.
,,Jak jsem slíbil....neopouštěj tenhle pokoj....a když už ho opustíš, tak jestli chceš být v pořádku, neopouštěj tenhle dům....nikdy! Pokud ti to sám nedovolím, jasný?!" Vrčel mi do ucha.

,,Ne! To nemůžeš, na to nemáš právo!" Zařvala jsem a opět se snažila o vysvobození.
Pustil mě a já přeběhla na druhou stranu pokoje.
,,Máš ze mě strach." Nezeptal se, oznámil to. ,,A ty se divíš?! Potom, co jsi včera udělal, se tě budu bát do konce života. Já to tady nepřežiju. A jestli mě tady i přes to budeš držet, nemáš mě rád, protože ti nezáleží na tom, co chci já." Řekla jsem a utřela si slzy.

,,To co říkáš, je láska. A tohle není jen láska, ty jsi má družka, Freyo! Záleží mi na tom, co chceš, ale nemůžu tě nechat odejít. A to musíš pochopit." Řekl a odcházel.
,,Strčil si to tvoje moje družka někam!" Zavrčela jsem a šla k šatníku, abych se mohla převléknout z těch špinavých hadrů.

Umyla jsem se, převlékla se do čistého oblečení a rozhodla se opustit pokoj a jít se najíst.

Prošla jsem chodbou a stanula v kuchyni.
Dělala jsem něco na lince, když se zamnou ozval hlas.
,,Jsi v pořádku?" Otočila jsem se a řízla se omylem o nůž. Byl to Raimond.

Neodpověděla jsem. ,,Vím, že Damien není nejdokonalejší ale....má tě rád. A jen....neublížil to včera moc?" Mluvil klidně a jemně, narozdíl od jeho bratra.
,,O nic víc, než mi ubližovali v Dionově smečce." Pokrčila jsem rameny.
,,To je mi líto." Znovu promluvil. ,,Mě je líto, že jsem přešla z jednoho vězení do druhého a že můj život nikdy nebude takový, jaký mají ostatní vlčice. A za všechno může jen to debilní druh a družka a především Damien. Nechci tady být, já chci pryč." Setřela jsem si slzy a opláchla si prst, do kterého jsem se řízla.

Raimond si povzdechl. ,,Je mi líto, že ti nemůžu poct, ale..." Je to Alfa, ale já ho přerušit musela. ,,Žádné ale....jestli mi nemůžete pomoct, nemá cenu s vámi mluvit....jestli mi nemůžete pomoct, nevím, co jste to za Alfu." Teď jsem se neodvážila na něj otočit.
,,Jsem Alfa, kterému záleží na štěstí jeho bratra...ale on bude šťastný jen, když tu zůstaneš. Potřebuje tě, Freyo." Ozvali se kroky, jak Alfa odešel

To určitě....potřebuje mě? Pf, ten potřebuje leda tak pořádnou ránu pěstí mezi oči.

Udělala jsem si jídlo, najedla se a pak se rozhodla, že se projdu po domě.

Po chvíli prohlížení si domu, jsem došla k hlavním dveřím. Neodolala jsem a zatáhla za zlatavou kliku....samozřejmě zamčeno.

,,Copak....cěkalas, že snad bude odemčeno?" Ozval se Damianův hlas. Trhla jsem sebou a otočila se.

Pomalými kroky jsem ho obešla a pak se rozeběhla do pokoje. Věděla jsem, že jde zamnou.

Vběhla jsem do pokoje a práskla s dveřmi. Znovu mě obklopila panika.

Vešel dovnitř a sotva se ozvalo cvaknutí zámku, myslela jsem, že na místě zemřu.
,,Potřebuju tě, Freyo." Zašeptal a otočil se na mě. ,,Já potřebuju být bez tebe!" Odsekla jsem.

Když se rozešel mým směrem, vběhla jsem do koupelny, zavřela a zamkla. Ozval se jeho smích.
,,Buď vyjdeš a nebo jsem schopen ty dveře vyrazit a ty to dobře víš." Bouchla jsem hlavou o dveře a setřela si první slzy.
,,Poslední varování, Freyo." Řekl po chvíli. Byl nervózní a narůstal v něm vztek.

Klepající se rukou, jsem sáhla na zámek. Zhluboka jsem se nadechla, polkla a otočila zámkem. Vešla jsem do pokoje a strachem zavřela oči.

Cítila jsem, že si stoupl přímo přede mě. Avšak já ze strachu nedokázala otevřít oči.

Jeho ruka se dotkla mého pasu a přitáhl si mě blíž. Otevřela jsem oči a nechala dvě slzy stéct po mých tvářích.
Sklonil hlavu, ale já se lekla a ucukla. Hlavu měl položenou na mém rameni. Nasál můj pach.

Zvedl hlavu a podíval se na mě. ,,Nesnáším tě, Damiane." Zašeptala jsem a nespouštěla pohled z jeho očí, které se změnili na vlčí.