Ty a Já?! Nikdy!

5. Jsi, nejsi

,,Vším, co říká se, co děláš, každým tvým pohybem a slovem, ať už hezkým, nebo špatným, mě okouzluješ a zároveň provokuješ. A nejvíc mě provokuješ, když nosíš trička, přes který je vidět jako přes mléčně sklo. Doufám, že si tenhle dům oblíbíš....a nedoufej, že bys byť jediným prstem u nohy překročila tohle území." Pak mě pustil a odešel. Podívala jsem se na sebe....
,,Ty nadržený hovado! Bodvraťáku úchylnej! Nikdy si to tady neoblíbím!" Zařvala jsem a jen těžko zaháněla slzy.
_________________
Pohled Freyi

Nervózně jsem chodila po pokoji sem a tam a doufala, že sem Damien nepřijde. A mezitím jsem plánovala, jak odsud utéct. Nebudou to čekat. Prostě uteču.

Ozvali se kroky. Zastavila jsem u postele a dveře se otevřely. Byla to mladá vlčice a v třesoucích se rukou, měla podnos s jídlem.
Opatrně ho položila na stolek. ,,Damien vzkazuje, aby jste se najedla." Bylo na ní vidět, že má strach.

,,Nebojíš se mě, doufám." Řekla jsem, ona se mi jen podívala do očí a chtěla odejít. ,,Počkej, prosím. Bojíš se mě?" Zeptala jsem se. Otočila se na mě. ,,Ne. Bojím se Damiena. Nemám s tebou mluvit." Řekla a odešla. Tak to jsem vůbec nechápala.
Ale popravdě, to ovoce, jogurt a toasty vypadali dobře.....a čaj hezky voněl. A jelikož jsem hlad měla, něco jsem snědla, ale nebylo toho moc, neměla jsem chuť k jídlu.

Za tu dobu, co jsem plánovala útěk, jsem si prohlédla celý pokoj. V šatníku bylo kupodivu oblečení i pro mě.

Vrátila jsem se k posteli a z nudy ustala deku.
Klika se pohnula a můj dech se zadrhl při pohledu na něj.

,,Chutnalo ti jídlo?" Zeptal se. Neměla jsem v plánu mu odpovídat. ,,Proč ta vlčice měla zakázáno semnou mluvit?" Zněla má otázka. On si však jen odfrkl, ale taky neodpověděl.
,,Co všechno o mě víš?" Zajímá mě to.
Chvíli mi jen bez hnutí koukal do očí. Pak si povzdechl.
,,Jmenuješ se Freya Damaroko. Je ti dvacet let. U Diona jsi žila už od svých patnácti....pět let tě tam držel." Zaraženě jsem na něj vejrala. ,,Šeš jako stalker." Založila jsem si ruce.
,,Jak ty víš o té záležitostí s Taranem?" Zeptal se, ale znovu jsem neměla v plánu mu odpovídat.

,,Takže tvůj plán je, nemluvit semnou?" Zeptal se a popošel blíž, ale já kus couvla, aby byl pořád stejně daleko. ,,Ne, můj plán je dělat, že ses nikdy nenarodil....prostě tě ignorovat." Odseknu. ,,Tím mě jen víc provokuješ." Ušklíbl se.
,,Přestaň si semnou hrát, Damiene! Já ti nepatřím a patřit ani nebudu!" Zařvu a pokusím se zahnat slzy, což se mi i povede.
,,Právě naopak, Freyo. Ty mi patříš a vždy patřit budeš." Usmál se. Díky způsobu, jakým vyslovil mé jméno, mi přejel mráz po zádech. Vzbuzovalo ve mě vztek, jak si myslí, že jsem jeho a že na mě má nárok. Ale zároveň jsem si připadal strašně bezmocná.

Otočím se k němu zády a rozmrkám slzy, ženoucí se mi ven z očí. Já nikdy nebudu volná, svobodná. Ale budeš, Freyo, utečeš....ale nevzdávej se. Řekla jsem si sama pro sebe.
,,Freyo, poslyš..." Jeho hlas byl přerušen jiným, autoritavnějším. ,,Damiene? Můžeš na moment?" Byl to Raimond....Alfa smečky.
Pořád jsem k nim stála zády. ,,Jo, jdu." Zavrčel a pak se ozve prásknutí dveří a já jsem opět sama.

Pohled Damiena

,,Co zas?!" Vystartoval jsem po něm, sotva  se zabouchly dveře pracovny.
,,Prosím, buď na ní klidnější, tohle všechno je pro ní nové." Mluvil klidně, avšak já klidný nebyl.
,,Ona je tak zatraceně tvrdohlavá!" Zavrčím a sednu si na židli.
,,Je to pro ni nové....ona nikdy nepoznala lásku, natož druha. Je to pro ní krok do neznámých vod....obrazně řečeno, samozřejmě. Musíš být trpělivý." Koukal mi do očí.

,,Jenže to já nejsem a ani nebudu a ty to víš. Už nevydržím čekat, čekal jsem na ni tak dlouho." Vstal jsem a chtěl odejít, ale jeho hlas, obzvlášť slova, která řekl, mě donutili zastavit. ,,Smrt matky, sestry a otce tě hodně změnila." Prudce jsem se otočil. ,,A ty se divíš?!" Zařvu a vím, že mé oči jsou vlčí.
,,Nevím, jestli se divím. Ale ještě víc tě změnilo zabití tolika nevinných vlků a vlčic. Máš z toho aspoň výčitky svědomí?" Po jeho slovech jsem se otočil zpět ke dveřím. ,,Na to nemám co odpovědět." Otevřel jsem dveře. ,,Pokus se jí neublížit." Dodal ještě. ,,Jí nikdo neublíží." Vyšel jsem z pracovny.
,,Až na tebe." Znovu se ozval. ,,Žárlíš, protože já mám družku a ty ne." Zabouchl jsem dveře.

,,Chováš se jak idiot!" Zařval. ,,A ty jako vlče!" Vyjel jsem a pak odcházel.

Venku už se setmělo a začalo pršet. Seděl jsem ve své kanceláři....tu mi Raimond přidělil hned, jak jsem se vrátil z té "výpravy" za účelem zabít Tarana. Nemohl jsem přestat myslet na toho parchanta, když nám zabil matku, sestru....a následně kvůli tomu zemřel i otec. Ten parchant nás dva připravil o celou rodinu a Reimonda se divý, že mě to tolik změnilo?!