Ty a Já?! Nikdy!

12. Procházka

Konečně jsem sem dala, jak vypadají. Snad se líbí😊

Sedl jsem si vedle ní a hladil jí po vlasech. Přejel jsem rukou po ranách od mých tesáků. Vzpomněl jsem si na to, jak se mého jazyků dotkla její krev, jak jsem ucítil její pach....a došlo mi, že mi patří. To jsem ještě nevěděl, jak těžké to s ní bude.
_____________________
Pohled Freyi

Otevřela jsem oči....ale mrtvá rozhodně nejsem.
Pootočila jsem hlavu a spatřila, jak na kraji postele seděl Raimond....Alfa smečky.

Rozhlédla jsem se po pokoji. ,,Kde je?" Chtěla jsem ho mít co nejdál od sebe. ,,Šel něco zabít." Odpověděl a zadíval se mi do očí.

,,Proč jsi to udělala?" Zeptal se a naznačil k mému obvázanému zápěstí.
,,Protože jediná možnost, jak se od Damiena dostat pryč....z jeho vězení....je zemřít. Takhle nemám svobodu....a to není život pro mě. U Diona bych buď utekla....a nebo by mě zabili, jedno nebo druhé....tady je to to samé. Buď se mi podaří utéct a být volná, nebo..." Odpověď znal.

,,Chtěl bych ti pomoct, Freyo....ale to by znamenalo ztratit bratra. A já nechci ztratit i bratra." Řekl a šel ke dveřím. ,,Ještě si odpočiň." Zabouchl dveře a byl pryč.

Jak myslel, že nechce ztratit i bratra? On už někoho ztratil?

Kupodivu jsem znovu usnula. Ze ztráty krve jsem byla unavená.

Když jsem se znova vzbudila, trhla jsem sebou a posadila se.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Tmavě šedý vlk mi ležel u nohou a vypadal dost vyčerpaně.....věděla jsem, že je to Damien, ale spal.

Sundala jsem si obvaz a sykla, protože to docela zabolelo. Rána od říznutí už se pomalu hojila, ale bolelo to.

Jenže když jsem si to zavazovala, vlk se probral a upřel na mě vlčí oči. Odsunula jsem se od něj. Zvedl se, ale nespouštěl ze mě pohled.

Že by poslední možnost k útěku? Ale to bych ho musela praštit, a pořádně...a to se mi zrovna nechtělo.

Seskočil z postele a přeměnil se na člověka.
,,Tohle...." Chytil mě za ruku a ukázal na obvaz. ,,....už nikdy nedělej, rozumíš mi?!" Zvýšil hlas.
,,Rozumím....třeba příště zkusím skočit z okna." Ruku jsem mu vytrhla.

,,Pojď zamnou." Řekl a odcházel. On si fakt myslí, že půjdu?
Neotočil se na mě, vyšel ze dveří a nechal je otevřené.

Zvědavost mi nedala. Vyšla jsem z pokoje a šla podle pachu.

Došla jsem do oné chodby, kde byly hlavní dveře....a kupodivu byly otevřené dokořán.

Pomalu jsem ke dveřím šla. Než jsem stačila vyjít, do cesty se mi postavil Damien.

,,Myslím, že nebudeš proti, když se po dlouhé době proběhneš jako vlk, semnou samozřejmě. Ale....pokusíš se utéct, a dopadne to podobně jako minule." Kývla jsem a pak se přeměnil a tmavý vlk zmizel v lese.

Proměnila jsem se a vběhla taky do lesa, ovšem jinam, než šel on.

Ale po chvíli se u mě objevil. Rozeběhla jsem se a přemýšlela, zda to nemám zkusit....utéct, být svobodná.

Ale nemělo to cenu, on byl o hodně rychlejší, než já. Ještě jsem přidala a přeskočila padlý strom.

Poběž zamnou. Ozval se mi v hlavě jeho hlas a pak změnil směr. Následovala jsem ho.

Přeběhl pomyslnou hranici jejich území a běžel dál.

Zastavil, až když se před ním rozprostřel dům...měl vyražená okna, úplně dole.

Vzpomínky mi hlavou proletěly jako bolestná střela....Dionův dům. Damian se rozeběhl a do domu vběhl, znovu jsem ho následovala.

Vevnitř to páchlo smrtí a krví. Bolestné vzpomínky mi běhali hlavou. Damien mě pozoroval.

Přiblížil se ke mě, ale já couvla. Jen jsem vzpomínala.
Neměl jsem ti to ukazovat, pojď. Rozešel se pryč, ale já stála.
Freyo! Zavrčel. Nevnímala jsem....vzpomínky neustávaly.

Štípl ně zubama do ucha a já se probrala. Vyběhla jsem z domu a vběhla do lesa.
Špatná strana. Ozval se, běžela jsem dál. Freyo! Vydal se zamnou.

Najednou jsem do někoho narazila. Vlk na mě chtěl zaútočit, ale pak se zarazil.
Freyo? Já myslel, že tě zabili. Došlo mi, kdo to je.
Colle? Myslela jsem, že už tě neuvidím. Ne, nezabili mě. Přiblížila jsem se k němu, ale někdo mě přeskočil a přistál přede mnou....Damien.

Vrčel na Colla. Přestaň. Znám ho. Řekla jsem přes vlčí komunikaci.
Právě proto. Zavrčel. Druhové jsou majetnický.

Jdeme, Freyo! Otočil se a zavrčel na mě. Couvla jsem.
To je tvůj druh. Ozval se Coll...ale ne otázka, řekl to....a nebyl vůbec naštvanej.
Měla bys jít. Dodal.
Děláš si srandu, Colle?! Nechápala jsem.

Damien naprázdno secvakl zuby, aby mi dal najevo, že ten odchod myslí vážně.
Jestli vás tu chytí hlídky, zabíjí vás. Dodal ještě Coll a zmizel mezi stromy.

Naštvaně jsem se rozeběhla po boku s Damianem. Skočila jsem po něm a srazila ho k zemi. Pak jsem ještě přidala v běhu.

Překročila jsem hranici a ocitla se na území Reimonda. Až před domem jsem zastavila a Damian taky zastavil.

To už nedělej! Zavrčel a pak si nervózně přešlápl.
Promiň, neměl jsem tě tam brát. Ztrávilas tam pět dlouhých let a ty vzpomínky ti ubližovaly. Vběhla jsem do domu a proměnila se.

Pak jsem došla do pokoje. Damian tam vešel taky a zavřel dveře.

Otočila jsem se a propálila ho pohledem. ,,Nebylo jich pět." Řekla jsem, ale on nechápal. ,,Nebylo to pět let....já tam nebyla od patnácti, ale od třinácti." Sklonila jsem hlavu a nechala slzy stéct mi po tvářích.
,,Ten parchant tě tam držel celých dlouhých sedm let?!" Jen jsem kývla.
,,Od třinácti do dvaceti....tak dlouho jsi byla jeho zajatec." Znovu jsem jen kývla. Cítila jsem z něj vztek.