December Snowflake [CZ]

#46. Kapitola

Nechtěla jsem vést hádky s Dylanem, když nám to spolu začalo konečně vycházet. Neměla jsem moc dobré svědomí z toho, co udělal, cítím se trapně. A pokud mě takhle znemožnil před svým bratrem, tak se s ním nechci nikdy vidět. Věděla jsem, že pokud se neudržím na uzdě, tak později vyvedu něco, čeho budu následně litovat. Ať už to bude v přítomnosti Dylana nebo bez něj.

Dojela jsem domů a předpokládala, že tady budu dřív než on. Auto jsem nechala zaparkované při příjezdové cestě a odemkla si dveře od domu. Byla jsem vyčerpaná z neustálého přesunu od domu k domu a nic při tom nevyřešit. Hlasitě jsem si povzdechla a zavřela za sebou. Sledovala jsem hodiny, které visely v kuchyni na zdi a počítala snad každou vteřinu, kdy by se mohl objevit. Byla jsem přesvědčená, že dojde. Přesunula jsem se na barovou židli, která se nacházela u kuchyňské linky a sedla si.

Poklepávala jsem konečky prstů o linku a koukala do prázdna. Nebyla jsem naštvaná, jenom šíleně zklamaná, že se něco takového mohlo vůbec stát. Všichni mě varovali, ať si dávám pozor, že lidé se nemění. Jenomže já se snažila vidět v Dylanovi dobré věci, a nejspíše se mi to teď vymstilo.

Nechtěla jsem brečet, držela jsem to v sobě, cítila jsem se poníženě, spíše jsem přemýšlela, co hodit o zem či zeď, aby se roztřískalo na několik kousků, a já si tak mohla ulevit. O pár minut později jsem uslyšela jemné zaklepaní na domovní dveře. Znělo to velmi nervózně.

Bušilo mi srdce a hluboce jsem dýchala. Pomalým krokem jsem došla ke dveřím a otevřela je dokořán. Vzhlédla jsem k osobě, která stála na verandě a zamračila se. ,,Co ty tady děláš?" spustila jsem na Emmu, ,,teď nemám úplně čas na omluvy, čekám na Dylana," řekla jsem podrážděně.
,,Nejdu se omluvit," spustila, ,,jenom ti chci říct... ať už se stane cokoliv, prosím, nedělej něco, čeho budeš následně litovat," podívala se na mě.
,,Jako čeho?" nadzvedla jsem obočí.
,,Nerozcházej se s Dylanem," popošla kousek ke mně. Do té doby jsem si vůbec neuvědomila, že stojí venku v té zimě a trošku se klepe zimou.
,,Pojď dovnitř, udělám ti kakao," nabídla jsem a naznačila rukou, ať vejde dovnitř.
,,Asi bych neměla chodit dál, když má přijít Dylan," odpověděla mi ironicky.

Povzdechla jsem si, rozhlédla jsem se okolo, jestli nikde neuvidím Dylanovo auto. Ale zarazilo mě, že jsem si nevšimla ani to Emmy. ,,Ty jsi šla pěšky?"
,,Možná," prohodila.
,,Ty jsi pako. Okamžitě pojď dovnitř," zatáhla jsem ji za rukáv od bundy až se ocitla u nás v hale, ,,proč bys něco takového dělala?" zeptala jsem se spíše zoufale.
,,Mám tě ráda, víš? A chci, abys byla konečně šťastná v nějakém vztahu," strčila si ruce do kapes od bundy a dál stála na místě u nás v domě, ,,tak jsem přišla, abych ti pomohla," snažila se o úsměv.
,,S čím? Se správným rozhodnutím?" založila jsem si ruce na prsou.
,,Tak nějak."

Než jsem stihla říct cokoliv dalšího, cinknula mi zpráva na telefonu. Podívala jsem se na oznámení na displeji. Stojím venku, otevři. Oknem nelezu. Uchechtla jsem se. Pak jsem si uvědomila, že tady pořád stála Emma.
,,Co s tebou?"
Emma zakroutila hlavou. ,,Co?"
,,Za dveřmi je Dylan," ukázala jsem za ni.
,,Budu u tebe v pokoji," řekla klidně a rychlejším krokem opustila přízemí našeho domu. Nadskočila jsem, když jsem slyšela hlasité zaklepaní na dveře.

Otevřela jsem a tentokrát už tam opravdu stál Dylan. ,,Pozveš mě dál nebo se mám pozvat sám?" podíval se do mých očí a nespustil z nich pohled.
,,Měl jsi vlézt oknem, to bych ti nemusela ani otevírat."
,,Nebuď drzá, Sky." Protočila jsem očima a pustila ho dovnitř. Podíval se kolem sebe a řekl: ,,Tak o čem jsi chtěla mluvit?"
Znejistila jsem. Neměla jsem tušení, jak jsem měla začít konverzaci, pozvala jsem si ho k sobě domů a vypadla mi úplně všechna slova, která jsem mu na první pohled chtěla říct.
,,Je pravda, že jsi řekl svému bratrovi o tom, že jsme spolu spali?" zeptala jsem se narovinu.
,,Prosím?" Dost mě překvapilo, jakým tónem mi odpověděl. ,,Kde jsi tohle vzala?" pokračoval.

,,Emma chodí-" opravila jsem se, ,,chodila s Ethanem," udělala jsem krok dozadu, cítila jsem se trapně. Pochopila jsem celou tuhle situaci špatně? Vysměje se mi teď do obličeje? Bylo celé tohle zbytečné a já neměla vůbec důvod se bát? Něco mi unikalo, byla jsem ztracená.