December Snowflake [CZ]

#27. Kapitola

Táta vždycky měl tvrdý spánek, takže pokud by ho Dylan náhle vzbudil, byl by to zázrak.

Sky: Je ti jasný, že polezeš oknem?
Dylan: Tak seš blbá?

Nehodlala jsem kvůli němu běžet dolů až by zazvonil, abych mu otevřela. Prostě poleze oknem, tečka.

Nečekala jsem od něho žádnou kladnou odpověď, prostě jsem ležela a čekala až mi začnou na skla oken přistávat kamínky z mého pozemku.

Nemusela jsem ani začít klepat prstama o stehna nebo si hvízdat, jelikož Dylana šlo poznat už na kilometry daleko. Vykoukla jsem z okna a začala mu mávat. Samozřejmě, že si mě nevšiml, tak jsem na něho zařvala. Po mém zaznamenáním, že jsem na něho hulákala, zvedl hlavu a zamával mi s úsměvem na tváři a pospíchal k mému oknu.

S radostí jsem mu pootevřela okno a sledovala, tak se snažil vyšplhat podél okapu, který odváděl vodu kdykoli pršelo. Lokty jsem se zapřela o spodní trám a dlaně si položila pod bradu. Spokojeně jsem na něho koukala a užívala si, jak na něj dopadaly kapky vody a něco si mumlal pod nos. Když to vypadalo, že konečně vyleze výš než dva metry, tak mu to opět podklouzlo a spadl. Potichu jsem se zasmála a šla za ním.

Nenápadně jsem se vypařila zadními dveřmi a hledala Dylana. ,,Kde seš?" zeptala jsem se s nadějí, že by mi odpověděl. Nikde jsem ho neviděla, tak se schovala pod stříšku, která mi momentálně pomohla, aby nezmokly mé blonďaté vlasy.

Cítila jsem, jak se někdo dotkl mé paže, tak jsem vyjelka a dotyčného praštila do náhodného místa na jeho těle.
,,Ty jsi vážně blbá!" protočil očima Dylan.
,,Nemáš mě děsit!"
,,Nebudu řvát na tvým pozemku."

,,Mlč a pojď," chytla jsem ho za zápěstí a táhla ho směrem do domu.
,,Zas brzdi, kočko," pousmál se a sundal si bundu.
Zastavila jsem ho. ,,Vážně chceš čelit otázkám, proč tady máš bundu?"
,,Já? Já ne. To ty budeš muset nést následky, proč máte v předsíni bundu cizího kluka."

,,Ještě jednou něco řekneš, tak letíš ven."
Podíval se přes okno a věnoval mi vystrašený pohled. ,,Tam se nevrátím."
,,Ale nemůžeš tady přespat!" zakřičela jsem potichu a vycházela schody do patra.
,,Tak tady budu dokud nepřestane pršet," prohodil a následoval mě, ,,byl jsem vůbec někdy u tebe doma?"
,,Ne," odsekla jsem.
,,Počkej, musím si to tady pořádně prohlédnout, když už jsem tu."

,,Pokud tě tu ráno uvidí táta, tak mě zabije," pokračovala jsem v chůzi, ,,a tu bundu si vem sebou!"
,,Dobře, už jsem potichu." A opravdu byl.

Došli jsme ke mně do pokoje a Dylan se začal ihned rozhlížet kolem sebe. ,,Tvůj pokoj vypadá jako dvanáctileté holky, která si vede deníček," zasmál se.
Zavřela jsem za sebou a bouchla ho do břicha.
,,To měl být kompliment," snažil se to zachránit.
,,Idiote," odfrkla jsem si.

,,Co tady vlastně dělám?" sedl si na nejbližší místo, což byla má postel.
,,Chtěla jsem si promluvit," posadila jsem se vedle něho a položila si ruce na kolena.
,,Neříkej mi, že se chceš bavit o něčem vážném."
,,Vlastně chci," odpověděla jsem rychle.

Úsměv mu zmizel z tváře a starostně se na mě zadíval. ,,Nevím, jestli jsem na to připravenej."
,,To, co se stalo na-"
,,Pokud si měla na mysli tohle, tak se o tom nebudu bavit."
,,Dylane, já-"
,,Nechci říct, že to bylo chyba. To, co jsem před tím řekl, jsem tak nemyslel."
,,Najednou?" podívala jsem se mu do očí, ,,co se stalo, že jsi náhle změnil názor?" na tváři se mi vytvořil úšklebek.

,,Nebylo by špatné to někdy zopakovat," šibalsky se usmál.
,,Ty chceš být kamarád s výhodami?"
,,Ty semnou chceš mít sex?" nadzvedl obočí.
,,Cože?" nechápala jsem.
,,Chceš. Semnou. Mít. Sex?" pomalu zopakoval jedno slovo za druhým a kladl na to důraz.
,,Teď?"
,,Bojíš se, že nás uslyší tvůj táta?"
,,Ne."

___________________________

Hey there! 🙋
Jojo.. ještě pořád žiju 😂
Po měsíci a půl vám přináším kapitolu a doufám, že jste na Ledík nezapomněli! 😁
Každopádně - od středy do úterý jsem pryč, tak nečekejte velkou aktivitu ode mě a nejspíš něco napíšu až o prázdninách ❤

Love, Nicol😏❤

(tahle kapitola je věnována Nikči, protože mě dokopala k tomu, abych něco napsala, laf jůů)❤