December Snowflake [CZ]

#42. Kapitola

Byli jsme jenom kousek od sebe, ale to by mi ten debil nemusel pořád ujíždět a dělat si ze mě srandu, že mi to bez bruslí nejde. Ztrácela jsem naději, že se k němu vůbec dostanu. Nenapadla mě lepší možnost než na něho zakřičet, dostat jeho pozornost a nenápadně se k němu přibližovat, což mi nakonec taky vyšlo.

,,Už nebudeš utíkat?" zeptala jsem se ho.
,,Bude záležet na situaci," mrkl na mě.
,,A teď je jaká situace?" nadzvedla jsem obočí.

Přitiskl se na mé tělo a objal mě rukama kolem pasu. Cítila jsem jeho horký dech, který se na první pohled mohl zdát mrazivý, protože mu z úst unikal bílý obláček, který byl způsoben prostředím, ve kterém jsme se nacházeli a husí kůží vytvořenou po celém mém těle. Určitým způsobem jsem chtěla, aby tuhle scénu zbytečně nezdržoval, ale užívala jsem si pocit, že na věci jde tentokrát pomalu. Na malý moment jsem se otřásla, ale doufala jsem, že si toho nevšiml a aby na to tentokrát neupomínal.

Pohled mi neustále tikal na jeho rty, které jsem chtěla políbit a oči, do kterých jsem se mohla dívat několik minut a stále by mě to bavilo, ztrácela jsem se v nich. Cítila jsem, jak mezi námi stoupalo napětí a nedokázala jsem odhadnout, kdo z nás se odhodlá k tomu, abychom spojili naše rty.

Hluboce se mi podíval do očí a něžně mě políbil na rty. Chvíli mi trvalo než jsem zaregistrovala, co se právě stalo, ale neměla jsem důvod mu odporovat. Přivřela jsem oči, rukama mu objala krk a i na ten malý moment jsem mohla cítit, jak ve mně proudí vzrušení a touha po tom chtít víc.

Věděla jsem, že se tady toho nemůže stát tolik jako pár týdnů zpátky, takže jsem se odtáhla než bych následných činů později litovala. Koukala jsem na něho, stále s rukama kolem jeho krku a opřela jsem si čelo o to jeho. Nejspíš nevěděl, co má říct. Uvolnil stisk na mých bocích, ale stále mlčky koukal jinam.

,,Já tě chci, vážně jo," pošeptal a trošku ode mě odstoupil.
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. ,,A kde je problém?"
Nadechl se a spustil: ,,Bojím se, jasný?"
,,Čeho? Vztahu se mnou?"
,,Vztahu s kýmkoliv," přiznal.

,,Tohle nebude fungovat pokud se nerozmyslíš, co vlastně chceš. Já už vážně nevím, co dělat. Neustále si o tobě dělám dobrý obrázek, protože si myslím, že je v tobě aspoň trošku dobra kvůli kterému jsem se do tebe zamilovala, ale nemůžeš pořád měnit názory a hrát si s mými pocity, jako by tě nezajímaly. Já vím, že se staráš i o ostatní lidi než jen o sobě, vidím to."
,,Nedělej, že mě znáš, nejde ti to," odpověděl uraženě a chystal se jít k tribunám.
,,Hej!" zakřičela jsem na něho a doufala, že se zastaví a otočí se, abych mohla pokračovat. Jenže on pokračoval v chůzi až se mi úplně ztratil z dohledu. To snad nemůže myslet vážně.

Rozeběhla jsem se za ním a snažila se ho dohnat než zmizí ve svém autě. Otevřela jsem zadní dveře od stadionu a utíkala na parkoviště, ale než jsem stihla říct cokoliv dalšího, zabouchl za sebou dveře od auta a vyjížděl z parkoviště. Co jsem tentokrát udělala špatně?