Na slovíčko (Rozhovory s autory)

wildfia

3. Jako ještě, že internet existuje. Kdybych pro svůj román měla všechno hledat v knihovně, kterou mám přes 30 km, tak to rovnou vzdám. Jak bys představila svou hlavní postavu právě rozepsaného díla?

Amen. Aktuálně (čti neustále) pracuji na zákulisních dílech, nicméně kdybych se měla omezit na současně rozpracovaná a zveřejněná díla, pak je to Nedej zhynout nám s hlavní postavou Ondřeje Veselého. Děj tohoto historicky alternativního příběhu jsem zasadila do své rodné hroudy, Železného Brodu, který leží co by kamenem dohodil do Sudet, což Ondřeje, jakožto vymyšleného rodáka, značně ovlivňuje. Jeho nejlepší přítel, Rudolf, pochází z německé rodiny; na samém počátku obrovského kolosu druhé světové války je to značný ideologický problém. Sám Ondřej, dospívající český mladík, má svých problémů dost: jeho dívka Anežka mu dá košem, přátelé-bratři se s československou hymnou na rtech vydávají vstříc nepříteli a jeho nechávají napospas mezi mlýnskými kameny. Ondřej se jako osobnost postupně vyvíjí, ale pokud bych ho za cenu spoilerů měla popsat, pak je to prototyp mladého muže podobného Benymu z Neohlížej se zpátky: vnitřně cítí, že je jako Čech vázán povinností ke své domovině, ale nedokáže pochopit skutečný princip války: proč by měl zemřít pro něco, co doopravdy nechápe. Ale masírován propagandou a všeobecným přesvědčením, že vlast znamená víc než jednotlivec, se vydává do pohraničního boje také. Jeho lidskost a mládí tvrdě naráží na bezohlednost a krutost nejen Němců ze zelených kádrů, ale i na druhé straně: bojuje nejen ve válce, ale přímo ve střetu sama sebe, tzn. chápe, že musí bojovat a zabíjet, ale nechápe proč, vnitřně se od toho odpoutává a pokouší se uniknout, zatímco na něj ostatní doslova proti jeho vůli tlačí. Kromě tohoto rozkolu je poddajný, milosrdný, ale zároveň vznětlivý, umí se bít, když je to potřeba, doslova hlava nehlava. Není to zrovna výjev vojáka, jakého by si armáda představovala, je to spíš ‚obyčejný člověk' – ideou je jeho osobnost vytvořit jako člověka, do kterého by se každý v současnosti mohl vžít a představit si, že právě takhle by se mohl chovat na jeho místě a v jeho situaci.

4. Tak ale to zní zajímavě. Myslím, že se jeho vnitřnímu rozkolu vůbec nedivím. Jak dlouho už píšeš? Co tě k tomu přivedlo?

Pokud to mám říct trochu nadutě, tak jsem vždycky, dejme tomu od základní školy, byla nadaná na slohy: často se četly před třídou jako vzor, koneckonců jsem napsala i závěrečnou řeč na konci deváté třídy (kterou nikdo přes ten hluk neslyšel, což mě vážně rozladilo), ale k psaní jako takovému jsem se dostala relativně pozdě. Snad v šesté třídě jsem s tím koketovala, napsala jsem začátek jednoho příběhu, na jehož podrobnosti si naštěstí už nepamatuji, a dala jsem to k posouzení učitelce češtiny. Teď už můžu říct díkybohu k tomu tenkrát nic neřekla a prototyp jsem někde ztratila, což je jedině dobře. Potom jsem docela na dlouho zájem o psaní ztratila, přestože jsem dál aktivně četla. Až když mi bylo čtrnáct let, jako by mimochodem jsem dostala od babičky básnickou sbírku od Václava Hraběte, Blues pro bláznivou holku. Je to sentimentální, ale dodnes si to pamatuji: jak jsem ji četla, tak jsem prakticky okamžitě začala s poezií, která se mě držela další dva tři roky, než jsem cirka v šestnácti objevila Wattpad, na který jsem se přihlásila náhodou; nejprve jsem jen četla, ale nakonec jsem se asi v sedmnácti-osmnácti odhodlala ke zmíněným fan-fikcím na mém současném profilu, a tak jsem se obloukem dostala zpátky k beletrii. Poezii už neholduji, nicméně mám všechny originály schované a koketuji s myšlenkou, že bych je po letech aspoň pro ukázku svého vývoje zveřejnila. Dlouho jsem tomu odolávala, protože když mi bylo patnáct, zaregistrovala jsem se na jednom básnickém webu, kde jsem v dobré víře nezletilých dívek zveřejnila jednu svou (podle sebe nejpovedenější) báseň a lá Václav Hrabě, mého literárního guru. Dostala jsem dost ledovou sprchu, i když docela laskavě předanou: bylo to cosi ve smyslu, že jsem ještě mladá a má poezie je naivní a bude třeba dost proškrtávat, aby to k něčemu bylo. Snad proto mám pochopení pro mladé slečny, které se raně prezentují na Wattpadu; mě to od publikování odradilo na dlouhé roky, především proto, že jsem zastávala (a svým způsobem stále zastávám) dost militantní postoj vůči auto/cenzuře = „Jednou jsem to takhle napsala a měla jsem důvod, proč to tak napsat a basta, nic se měnit nebude. I když je to objektivně špatné nebo nedokonalé, napsala jsem to v jistém úseku svého života, který to zachycuje. Za měsíc, za rok, za deset let napíši možná to samé mnohem lépe, ale to už bude má literatura i můj život někde jinde." Snad proto si ještě velice dobře pamatuji rozpoložení, v jakém jsem byla, když jsem ty básně psala; je to jako deník ve verších.