Please don't cry my small Princess, I love you

Nafoukanec

Spatřila jsem toho nafoukanec od vedle jménem Agreste. Co si o sobě vůbec myslí?! Že mi sem vtrhne, a probudí mě jako Šípkovou princeznu?! nadávala jsem. Posunula jsem dveře do strany a vytočeně se na něj koukla. ,, Co tu chceš?! " prskla jsem po něm.
,, Tohle je soukromý pozemek Agreste, takže vypadni!! " zuřila jsem čím dál víc. V obličeji jsem byla rudá jak rajče, samozřejmě vztekem. On se na mě jen kouknul, a dělal jakoby neslyšel to co jsem mu říkala. Udělal dva kroky ke mně. A já dva kroky dozadu. Vešla jsem přes dveře zpátky do pokoje. Zavřela dveře a modlila se, ať odejde. Jak se sem vůbec dostal?! Vždyť můj balkón je dál od toho jeho. Naskočila mi žilka na čela, a já myslela, že mi hlava bouchne. Otočila jsem se zpět na dveře od balkónu, a modlila se, ať už tam není. Ale , bohužel stál tam jak přikovanej. O co mu jde?! Promítlo mi hlavou. ,, Tak a dost. Mě nikdo šmírovat nebude!!!" vykřikla jsem a vrátila na balkón s tím , že buď odejde sám, nebo ho odtuď vykopu! Jsem tu sotva první den, a už mě otravuje??! Odtáhla jsem dveře a ta sláma na mě koukala, jak na debila co se vrátil z márnice. ,, Takže Agreste okamžite opustíš tento pozemek, nebo tě odtuď vykopu!! " začala jsem trochu více křičet. Blonďák si z toho nic opět nedělal přistoupil ke mně a stáhnul k němu. Držel mě za zápěstí a přitiskl k baráku. Začala jsem rychleji dýchat. Jeho smaragdové oči na mě upřel. Snažila jsem se vysmyknout, ale marně. Rozhodla jsem se tedy jinak. Svůj zrak jsem upřela na mé bosé nohy. On mi, ale ukazováčkem a palce hlavu zvednul, abych mu opět hleděla do očí. O co mu už doháje jde?!!! Fajn, jak chceš.... svou nohu jsem prudce zvedla, a tím ho kopla do mužského přirození. On mě pustil a já mohla zrdrhout. Zaklapla jsem dveře a zatáhla žaluzie. Byla jsem vystrašená. Koukla jsem se oknem a blonďák opustil můj balkón. Jak se sem doprdele dostal?! Furt jsem se sama sebe v duchu ptala.,, V klidu Marinette, uklidni se. " zamumlala jsem si pro sebe, protože jsem byla tak vytočená, že bych nejraději otevřela okno a zakřičela na Agreste z plných plic. ,, 1" začala jsem počítat, abych se uklidnila.No co na internetu bylo psané, že to pomáhá, tak proč to nezkusit. ,, 2" pochodovala jsem sem a tam a počítala. ,, 3" Jak si to vůbec mohl dovolit?! ,, 4.." zhluboka jsem dýchala. ,, 5..." Fajn nepomáhá to. Musím na čerství vzduch. Šla jsem si vzít mobil, a rozsvítila ho. Moje oči na chvilku osleply. ,, Co?? 1 hodina ráno? Teprve? " Vzala jsem si z menšího šatníku bundu a místo kraťásku jsem si vzala džíny. Vzala jsem si hřebem a trochu pročesala vlasy. Sčesala jsem je do vysokého culíku. Ano po tmě. Potichu jsem vyšla z pokoje. Naštěstí rodiče už spaly. Sešla jsem schody, na botníku jsem si vzala boty a popadla klíče. Otevřela jsem hlavní dveře od domu a přešla přes prách domu. Zavřela jsem je za sebou, a klíče dala do kapsy. Hluboce jsem se nadechla čerstvého vzduchu a vydechla. Vešla jsem do pařížských ulic. Myslela jsem si, že tu bude ticho, ale mýlila jsem se. Někdo brnkal na kytaru. Naproti mě seděl kluk na lavičce. Díval se na mě a hrál dál.

Další kapitola hned po ránu😂😂 kdo je ten kluk? Kdo to uhodne má věnovanou další kapitolu. Tak schválně. ❤