Before my suicide [cz]

(30) Let's talk and undefined it part

Celé to shledání bylo zvláštní. Podle výrazu v její tváři jsem nedokázal přesně určit, zda je ráda, že mě vidí, nebo jestli si mě vůbec pamatuje. Nakonec mě přeci jenom přijala do ordinace s vlídným úsměvem a doporučila mi, ať se posadím na tu známou pohovku, která stála jen o kousek dál naproti jejímu pracovnímu stolu. Znovu ještě chvíli trvalo, než začala mluvit, úvod jsem totiž chtěl nechat jí, protože cosi ťukala do klávesnice a soustředěně přitom hleděla na monitor. Mezitím jsem si prohlédl všechny motivační plakáty, které visely na stěnách.

,,Abych k tobě byla upřímná, Micu," řekla, sepjala ruce a zpříma se na mě podívala, ,,vůbec jsem nečekala, že kluk jako ty... Za mnou znovu přijde." Od doktorky to nebyl úplně nejlepší úvod, čehož si zřejmě ona sama byla vědoma hned poté, co jsem se zašklebil. ,,Tím neříkám, že tu nejsi vítaný. Každý tady je vítaný, to přeci víš. Jen narážím na to, že se musí jednat o něco velikého, když jsi přišel takhle sám. Neohlášeně."

,,Pardon, to.. To se musím objednávat?"

,,Možná by bylo dobré, kdybys mi alespoň dopředu zavolal, až budeš příště na cestě. Momentálně je štěstí, že jsem tady neměla žádného pacienta, nicméně.. příště už to tak být nemusí." Pokrčila bezostyšně rameny a pak ke mně pokynula hlavou. ,,Jak ses za poslední měsíc měl, Micu?"

,,Vlastně docela dobře," odpověděl jsem. Doktorka se zamračila. Zřejmě i ona pocítila, že znovu nemluvím pravdu. A to v sobě ani nemusí mít zabudovaný detektor lži.

,,Vzpomínáš o čem jsme mluvili posledně? Potřebuji, abys ke mně byl upřímný. Chápu, že ti může přijít, že myšlenky teenagera dospělí nedokáží pochopit, ale přesně proto se na to specializuji. Já ti dokážu porozumět... Takže... Jak to jde s tvým spánkem, zlepšilo se to?" Dlouze jsem vydechl. V jednu chvíli jsem uvažoval o zopakování stejné lži jako na začátku, ale doktorka vycítila i nevyřčená slova. ,,Micu.. Nikdo se nedozví, co tady bylo řečeno. Je to jenom mezi námi." Připomněla tiše.

,,Nejdřív jsem si myslel, že se to zlepšilo.. Vlastně. Jo, bylo to na nějaký čas lepší.." odmlčel jsem se, což vyvolalo patřičné obavy na terapeutčině straně.

,,..Ale?.."

,,Mám pocit, že mám hlavu plnou myšlenek a.. Zase se to vrátí do starých kolejí."

,,Takže máš strach.." usoudila nakonec a zády se opřela o opěrku otočné židle, přičemž ruce si zkřížila na hrudi. ,,Z čeho?"

,,No to já ani nedokážu přesně určit.." Mezi mnou a doktorkou Tautermanovou nastalo ticho. Významně pozvedla obočí, nicméně nebylo zde příliš prostoru na to, aby vydedukovala, z čeho pramení moje obavy. Proto se zeptala:

,,Stalo se v poslední době něco, čeho by ses měl oprávněně bát?" Zhluboka jsem se nadechl, nedokázal jsem totiž unést to, jak se srdce uvnitř mé hrudi rozbušilo. Začal jsem mít vlhké ruce, protože se mi potily, a tak jsem je schoval do kapes od mikiny. Každopádně jsem to jenom zhoršil.

,,No já..." očima jsem těkal po místnosti, ze které nebylo úniku, ,,jsem v poslední době udělal několik hloupostí. A taky.. Mě políbil kamarád, tak jsem chtěl vědět, jestli je normální, že jsem ho chtěl políbit znovu?" To bylo poprvé, kdy jsem něco takového vyslovil nahlas. Před někým cizím. Nicméně to bylo z odborných účelů, aby mě doktorka pomohla analyzovat moji osobnost. I tak jsem ale měl pocit, že když jí to řeknu, vyhostí mě ze sedačky a už nikdy nebude chtít, abych znovu přišel. V hlavě jsem začínal tvořit paranoidní scénáře o tom, jak se o mém příběhu dozví další. Taky jsem chtěl utéct, rvát si vlasy, protože jsem si pořádně nepromyslel, co tady říkám. Ve skutečnosti jsme jenom seděli naproti sobě a jeden druhému hleděli do tváře.