Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 16.

,,Nemůžu uvěřit, že tady s tebou stojím ve frontě, Zulane," pokroutila jsem hlavou, zírajíc na tu šílenou horskou dráhu, na kterou jsem hodlala vlézt. K mému samému údivu to nebylo ani s nějakým obrovským sebezapřením. Chtěla jsem si tu jízdu totiž vyzkoušet. Zulan básnil, jak je ta rychlost úžasná a jak je strhující, když se vozík octne vzhůru nohama a mě jeho vyprávění natchlo.

,,Já vím. Jsem tak úžasný, že chce každá dívka zažívat to, co já. Se mnou" ušklíbnul se nadřazeně a obtočil mi ruce kolem ramen.

,,Pitomče," dloubla jsem ho loktem do žeber sledujíc, jestli to zase napálí do nějaké stařenky, ale tentokrát sebou jen mírně cuknul.

Vozík zabrzdil a lidé se z něj začali zvedat různou rychlostí. Někdo by si dal tu jízdu znovu, někdo si naopak přál, aby na horskou dráhu nikdy nevkročil.

Přemýšlela jsem, do jaké skupiny budu patřit já. Když jsem totiž viděla zelené obličeje některých potácejících se lidí, doufala jsem, že zas tak hrozně na mě rychlá jízda vzhůru nohama nezapůsobí. Přece jsem zvládla mnohem horší věci a tohle mě nemohlo skolit.

Když už jsem se Zulanem seděla ve vozíku, všechen strach z jízdy jsem poslala do zapomnění a hodlala jsem si užít tuhle zaručeně šílenou jízdu.

,,Připravená?" Zazubil se a položil mi dlaň na koleno, ale takovým způsobem, že jsem byla přesvědčená o tom, že tu jízdu zvládnu, ale jen s ním. V jeho očích tančily radostné jiskřičky, jež mě přesvědčily, že je fakt na co se těšit. Po tom, co jsem mu gesto s přikývnutím oplatila sebou vozík trhl a rozjel se.

Ze začátku to byla pohoda. Vozík jel tak pomale, že mi to připomínalo spíš romantickou jízdu, než adrenalinový zážitek, ale samozřejmě jsme začali nabírat rychlost. Vozík jel tak rychle, že mé vlasy byly téměř ve vodorovné poloze, přičemž mi do tváří narážel chladný vítr.

Jakmile jsme vyjeli nahoru, vozík se na dráze přetočil a za hlasitého jekotu nás všech jsme se řítili dolů. Madla jsem svírala tak pevně, že jsem musela mít dokonale bílé klouby a do prstů se mi nemohla dostat ani kapka krve.

Chvíli jsem měla pevně sevřená víčka, potom mi ale došlo, že budu mít lepší zážitek, když oči otevřu a tak jsem tak učinila, přičemž se mi naskytl pohled na davy lidí mezi stánkama a atrakcema, kteří se očividně skvěle bavili a mě připadali jako malí mravenci. Stejně to bylo i na otcových proslovech k národu. Lidé se mi z té výšky zdáli stejně malí.

Dole jsme se přetočili zpět a poté jsme opět začaly nabírat rychlost. Smyčka, na kterou jsme mířili byla vysoká asi pět metrů. Dokonce už mě bolely i tváře od neustálých nárazů větru, ale ta jízda byla prostě úžasná. Zulan měl dobrý nápad, když mě k tomu přemluvil.

***

,,Tak jak se ti to líbilo?" Vyzvídal Zulan, když jsme vylezli z vozíku. Zatímco někteří se potáceli hrající všema barvama, my jsme byli spokojení. Hlavně já, neboť jsem na něčem takovém jela poprvé a byla jsem si jistá, že to někdy budu chtít zopakovat. Takový adrenalin jsem totiž nezažila ani když jsem poprvé ovládla oheň, nebo mysl.

,,To si piš,'' vydechla jsem spokojeně. Zulanovy rty se roztáhly do oslnivého úsměvu a v jeho očích se cosi mihlo, avšak to něco jsem nedokázala popsat.

,,Teď tě vezmu na to nejlepší, co na tomhle festivalu je," prozradil mi.
V jeho hlasu bylo něco tajemného a to něco mě přimělo se těšit a zároveň si lámat hlavu nad tím, co tohle nejlepší asi může být.