Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 7.

Úkol zajmout Avatara jsem nedostala já, ale generál Zhao. Nemusím ani popisovat, jak to bylo hrozné a hlavně, jaká to pro Zuka byla od otce podpásovka. Ihned jsem o tom bratrovi napsala a nezahálela jsem ani s odesláním a s instrukcemi pro Cora, aby si pohnul.

Zhao musí být na Zuka zaručeně pořádně naštvaný. Hlavně po tom, jak jej Zuko porazil v Agni-kai a dokonale ho ponížil svým slitováním, když ho nechal na živu. Jako by snad byl takový chudák, že si vydobil princovu lítost.

Knihovna, v níž jsem seděla se koupala v šeru prostoupeném paprsky světla z mnoha svícnů a mé oči se únavě klížily nad ručně psanou knihou o Avatarském cyklu.

Naši lidé vyvraždily všechny vzdušné nomády, aby zabili Avatara. Vyvraždí potom i vodní kmeny a potom království země? A stejně bezúspěšně? S nelibostí jsem zjistila, že něco takového je dost pravděpodobné, neb národ ohně je schopný udělat opravdu vše, aby se avatara zbabil. Sice po příletu Sózinovi komety cena toho chlapce výrazně poklesne, stále bude v jistém slova smyslu hrozba.

To, že Avatar je stále duchovně propojen se svýmy předchozími inkarnacemi mi přišlo při četbě naprosto fascinující. Vždiť ti duchové mu mohli říct úplně všechno, co potřeboval vědět. Jistě všichni avatarové oplývali ochotou pomoci tomu chlapci obnovit řád světa.

Tak nějak mě však sžírala myšlenka na avatara Rokoua. člen národa ohně, který bojuje za prohru našich lidí. Celkem ostudné a hloupé.

Avatar je spojením mezi naším a duchovním světem, má moc udržet rovnováhu mezi světlem a temnotou. Největší moc má v avatarském stavu.

Zkroušeně jsem zavrtěla hlavou, neb jsem si nedokázala představit to všemi zmiňované dítě, jak přejde do avatarského stavu a ukončí válku našeho národa. Zbůhdarma jsem se nad tím uchechtla, zaklapla jsem knihu a po krátkém zaváhání jsem vstala, abych ji mohla vrátit zase do regálu. Směšné. Žádné dítě nedokáže porazit Pána ohně Ozaie a celou armádu ohně. To je prostě nemožné.

,,Princezno Mairo, co tu děláš?" Ozvalo se zpoza mých zad, když jsem si pročítala názvy knih, kdybych náhodou objevila nějakou, která by stála za přečtení.

,,Na to se mohu ptát také," opáčila jsem s úšklebkem, pohled upřený na příchozího muže, jenž vyzařoval tolik autority, až mi to připadalo nemyslitelné.

,,Hledám všechny možné i nemožné informace o avatarovi... Nehodlám ho podcenit. Nicméně při vší úctě... Prostě si nemyslím, že by malé dítě mohlo ukončit válku," Koktala jsem, snažíc se zadusit pobavení nad tou ironii.

,,Jak by také mohlo. Říkám stále, že není třeba se bát. Byl by totiž výsměch, kdyby nás po tom všem porazilo děcko," přizvukoval mi otec.

Po tom, co se tématu avatar přestal ustavičně vyhýbat, říkal pořád to samé a z toho jsem vyvodila to, co se nejvíc nabízelo. Měl strach, jako my ostatní. To bylo jasné.

,,Co tu děláš ty?" Nadhodila jsem po chvilce mlčení a zády jsem se opřela o regál tak prudce, že se div nezřítil vinou gravitace k zemi.

,, Jdu si číst. Potřebuji chvilku relaxace,'' připustil vyhýbavě. Jistě šel hledat info o avatarovi, jako já. Nebyl by to člen národa ohně, kdyby toho malého chlapce neřešil. No vážně!

,,Jistě," přikývla jsem. ,,Tak já jdu, abys tu měl klid." Vzápětí jsem se rozešla směrem ke dveřím, otevřela jsem je, proklouzla ven a tiše zaklapla, abych svého jediného rodiče nepřipravila o požadovaný klid. Jistě si ho nedopřál jen tak z lenosti.

***

Hlavní město národa ohně bylo obrovské, plné obchodníků, turistů i vlastních obyvatel, mezi nimiž jsem se zvládla krásně ukrýt a splynout z davem kvůli novým vědomostem.

Počítala jsem, že se dozvím plno verzí, bájí i přísloví a stálo mi to za všechna ta ryzika. Kdyby mě tedy totiž viděl otec, nejspíš by mě kvůli takovému jednání vydědil, ale spoléhala jsem na to, že on mě rozhodně neuvidí, ani Azula a ani nikdo, kdo by mu to vyžvanil.

,,Vy tu prodáváte steaky?" Zacukrovala jsem nevinně k muži u jednoho ze stánků a zálibně jsem si plátky masa prohlížela. Vypadaly opravdu chutně.

,,Co byste řekla?" Odbyl mě s nelibostí patrnou v hlase a já věřila, že kdyby mohl, vyhodil by mě někam do pryč.

,,Je tu pěkný nepořádek kvůli tomu avatarovi, žejo?" Ignorovala jsem jeho nezájem o konverzaci se mnou a nasadila jsem výmluvný pohled, když jsem rukou málem shodila jeden plátek masa.

,,Jo, to je. Budete si něco kupovat, slečno?" Probodl mě pohledem. Skoro jsem si myslela, že z tohohle chlapa nic dostat nedokážu, ale potom jsem si vzpoměla, že přece všechno jde, když se chce a tak jsem se nehodlala vzdát.

,,Ale ano, vezmu si tenhleten malý a k tomu krajíc chleba," rozhodla jsem se, abych si prodavače alespoň trošku udobřila a přiměla jej se mnou mluvit. Tihle obchodníci toho totiž věděli dost. Neustále s někým mluvili, poslouchali drby a hlavně fakta. Prostě věděli, co se kde šustne.

Po tom, co jsem obdržela svůj nákup jsem zaplatila požadovanou částku, ale k prodavačově smůle jsem od stánku neudělala ani jeden krůček.

,,Už jste si koupila jídlo, tak můžete jít k dalšímu stánku,"opáčil pobouřeně. Takhle odhánět zákazníky! patrně má jeho obchod velkou produktivitu, když si může dovolit odhánět princeznu. On tedy neví, s kým mluví, ale to nic nemění na tom, že mě odháněl.

,,Já bych šla ráda, to mi věřte," prskla jsem a ukousla jsem si kus masa.

,,Je těžké uvěřit, že největší hrozbou národa ohně je malý chlapec," povzdechl si sklesle, přičemž otočil steaky na roštu s lehce pod ním uklidnil ohnivě jazyky, jenž maso málem spálily.

,,Prý cestuje s dvěma dětma z jižního vodního kmene. Byli už na Kioshi, v Omashu a hodně lidí si myslí, že cestují na sever a hledají mistra ovládání vody," rozpovídal se s častýmy povzdechy.

,,Omashu?" Zopakovala jsem tázavě. ,,Tam vládne ten pomatený král Bumi a mají ten úžasný poštovní systém," zvolala jsem natěšeně. Tam bych se ráda podívala. Tedy až to bude jednou možné.

,,S tamní vrchností byste si patrně rozuměla," uchechtl se jízlivě, sundávaje maso z roštu, na nějž dal vzápětí další.

,,No dovolte!" Bránila jsem se. Jak se ale říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Třeba tahle poznámka... Díky ní vidím, že mám dobré maskování, nebo je ten chlap pitomec. Kdyby totiž věděl, že jsem princezna ohně, takhle by se mnou nemluvil, třebaže by si to o mě myslel.

,,Zato s vámi by si sotva dobře popovídal i nejméně hovorný člověk na zemi," prskla jsem na něj, načež jsem si do úst vložila poslední kousek mého steaku. Trošku jsem tomu muži lhala, neb mě konverzace s ním bavila. Jelikož nebyl nikdo z mých blízkých, ani nevěděl, s kým mluví, byl upřímný. Prostě pravá konverzace a to se mi líbilo.

,,Už byste mohla jít," vyjekl naštvaně. Možná jsem ho trošku ranila, ale on si začal, já jsem se ho jen pokoušela vyzpovídat.

Ne, že bych byla nějaká citlivka, ale on byl jeden z mála lidí, který se mnou mluvil normálně, jelikož neznal můj původ a mě prostě trošku rozesmutnělo, že mi tohle řekl. Co když si tohle o mě myslí i mí blízcí, nebo mé okolí? Strašná představa!

Takhle jsem si poklábosila ještě s pár lidma a všichni mi řekli v podstatě to samé. Nejzajímavější mi přišlo, že se tradovalo, že malý avatar vydržel oněch sto let, kdy o něm nikdo neslyšel v ledovci.

Kdosi mi zase řekl, že děti, se kterýma cestuje se jmenují Sokka a Katara. Dva sourozenci, z nichž jeden má pusu nabitou sarkasmem a druhý umí ovládat vodu a v jednom kuse se dohadují. Něco, jako ja a Azula.