Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 1.

Drahá Princezno Mairo,
Už je to rok, kdy mě náš otec uvrhnul do vyhnanství, rok bezvýznamného pátrání a popíjení jasmínového čaje se strýcem Irohem.  On, ani posádka mi zatím nic takového neřekli, ale určitě si myslí, že se Avatar nevrátí, že je pohřbem v jednom ze vzdušných chrámů a chceš něco vědět? Já si to začínám myslet taky. Budu navždy vyhnanec. Koruna a má čest jsou pro mě tabu. Taky mohu doufat, že Paní ohně se staneš ty a ne Azula a že mi dovolíš vrátit se zpět. Ale tak by přemýšlel jenom zbabělec a pošetilec- to já ale nejsem a tak věř, Mairo, že to pátrání nikdy nevzdám a že se do příletu Sózinovi komety vrátím domů a s sebou přinesu tu nejlepší trofej ze všech  a tobě hezký dárek. To ti slibuji.
Tvůj bratr, Princ Zuko.

Tyhle řádky jsem si přečetka ještě několikrát po tom, uvědomujíc si, jak moc mi Zuko chybí. On i bratrská láska, kterou k němu nikdy nepřestanu cítit. To samé jsem si zkoušela vybudovat i s Azulou, jenže ona nebyla ten druh sestry, se kterou by takový vztah byl k dobru. Už jen díky její zrádné povaze. Jak už jsem jednou psala, byla by ochotná hodit své sourozence přes palubu a takové osobě jsem se nemohla s ničím svěřovat. Prostě Zuko byl nenahraditelný.

Hned jsem zasedla za stůl, s úmyslem napsat mu odpověď. Sice měl s sebou strýce Iroha, přesto jsem měla pocit, že je sám a výčitky, že jsem se nehrnula do vyhnanství za ním na sebe taky nenechaly bohužel dlouho čekat.

Srdce mi div nepuklo steskem, když jsem ho začala poslouchat, aby byl můj dopis upřímný. Nechyběla podpora a vyjádření víry v dopadení Avatara. I otec musí být přesvědčen, že se stal posledním žijícím vzdušným nomádem, jinak by po Zukovi nechtěl, aby si jeho dopadením získal zpět čest. Bylo tomu tak s matematickou jistotou. Vylíčila jsem mu, co se děje doma, jak se mi daří a jak mi chybí a dopis jsem předala poštovnímu ptáku, po kterém mi poslal svůj dopis i bratr.

S jistotou, že se dopis nikdo neodváží otevřít už jen díky mé pečeti jsem se smutně dívala, jak poštovní pták odlétá směrem k moři, jako před rokem Zuko.

Hrdlo se mi sevřelo a z očí mi vytryskly slané slzy, když mi na paměti vyvstaly střípky našeho loučení. Odjel hned toho prokletého večera.

,,Zuko!" Vyhrkla jsem zoufale, jen co jsem k němu doběhla dostatečně blízko, abych ho mohla obejmout.

,,Mairo," zašeptal, v hlase stejné zoufalství, jako já. Pár sekund na to mi obětí pevně opětoval, přičemž si mě přitáhl blíž.

,,Co oko, vidíš vůbec?" Neodpustila jsem si starostlivou poznámku. Byla jsem ráda, že do vyhnanství prince nikdo nevyprovází, díky čemuž nás nesvazovala žádná předstíraná pýcha, ani hrdost a oba jsem tak mohli být zcela upřímní.

,,Vidím, stihl jsem ho zavřít. Ale ta popálenina bolí jako..." Nedopověděl. Patrně mu došla slova, ale na tom nesešlo, stejnak jsem věděla, že ho to musí šeredně bolet.

,,Bude to cejch. Cejch vyhnaného prince, jenž mi nikdy nedovolí zapomenout tuhle potupu." Vrčel tiše. Měl naprostou pravdu. Taková popálenina se mu nezahojí ani omylem. Jistě s ní i zemře, ale to už bude mít svou čest zpět.

,,Ty to zvládneš, Zuko. Avatar tam někde musí být," pohled upírajíc na poklidnou mořskou hladinu, jsem se jej snažila co nejvíc povzbudit. ,,I otec si to myslí, jinak by tě pro něj neposílal a on se nemýlí." S těmi slovy jsem neváhala. Opravdu jsem jim totiž věřila a Zukovi jsem tím nepochybně hodně pomohla.

,,Tak jdi, ať se co nejdřív vrátíš zpět, ať máš zpět čest a nárok na titul Pána ohně, jež ti náleží," dokončila jsem svůj monolog a znovu jsem si ho přitáhla do obětí. Tentokrát však do posledního před jeho odjezdem.

Poté už jsem sledovala jen jeho vzdalující se záda a vyplouvající loď, jíž mu otec milostivě daroval.

Se strýcem jsem se taky loučila. Toho jsem však potkala ještě v paláci, když jsem přišla na to, že odjíždí. Kdybych řekla, že mě tenkrát překvapil, lhala bych.

Bylo známo, že měl Zuka hodně rád, proto jsem ten jeho krok čekala. Strýc jel s ním, aby měl bratr alespoň nějakou společnost ze svých společenských vrstev a ještě k tomu dobrého mistra a hlavně, aby mu byl bratr nablízku. To byl nejspíš hlavní důvod. Nesobecký to čin.

Stále jsem sledovala mizejícího ptáka se slzami v očích.

Jak moc jsem si přála, aby Zuko konečně uspěl, nebo aby se nad ním otec slitoval a mohl být zase semnou, jako dřív. Kdyby se tak stalo, nejspíš bych se ho nedokázala nabažit a měla bych potřebu být neustále s ním, ale co na tom? Až na otce a mého mistra ovládání ohně mě přece nikdo neomezoval.

,,Vyhlížíš Avatara?" Ozvalo se zpoza mých zad posměšně, načež jsem se prudce otočila a spatřila tak Azulu s jízlivým úšklebkem na tváři. Pár sekund jsem na ni hleděla, zvažujíc, jak se musí pohybovat tiše, když jsem ji neslyšela přijít do vlastního pokoje.

,,Co takhle klepat, než mi vtrhneš do pokoje?" Opáčila jsem se stejnou jízlivostí, probodávaje ji pohledem. Pevně jsem doufala, že již po slzách na mé tváři není ani památky, neb jsem neměla ponětí, jak bych něco takového zrovna své sestře vysvětlovala.

,,Žádá si nás otec. Obě dvě," oznámila mi. Třebaže jsem otce měla ráda a obdivovala, jeho volání mi radost neudělalo. Ne teď, když jsem musela mít skleněné oči.

Pán ohně Ozai jistě svou dceru v tak zbědovaném stavu vidět nepotřeboval. Co by si pomyslel?

,,Upravím se a budu tě následovat," ujistila jsem ji věcně. Mé oči už ji vyprovázely ze dveří, jenže Azula pořád stála na místě, jako přikovaná a hleděla kamsi za mě.

,,Co to tam máš, Mairo," vyhrkla se zájmem. Dopis od Zuka! Úplně jsem ho zapoměla schovat, škoda jen, že už bylo pozdě.

,,Papír," odtušila jsem líně. Dávala jsem si při tom záležet, aby ji nedošlo, že se jedná o něco, co nemá vidět. Ona neměla poznat Zukovo zoufalství. To ji bylo zapovězeno.

,,Jen pár veršů o ovládání ohně. Nic důležitého," ubezpečovala jsem ji, sama spokojená se svým výkonem. Dokonce i já bych si naletěla.

,, Tak v trůním sále,'' prohlásila a konečně mě nechala pořádně vydechnout, když její záda zmizela za dveřmi.

V rychlosti jsem zaplula do koupelny, s čistýmy šaty v rukou, připravená hodit své oči do původního stavu. Nesmělo být poznat, že jsem uronila biť jen slzičku, natož to moře, jež z mých očí vyteklo.

***

,,Otče," pronesla jsem odevzdaně hned, jak jsem zaklapla honosné dveře trůního sálu. Jelikož Azula nevypadala, že by teď došla, musela jsem úpravou svého zevnějšku strávit delší dobu, než jsem si myslelala.

,,Už čekáme jen na tebe, Princezno Mairo," odvětil klidným hlasem. Třebaže otec nevypadal, že by mu můj pozdní příchod vadil, já sama jsem se cítila špatně. Nechtěla jsem totiž, aby na mě čekal zrovna Pán ohně.

,,Omlouvám se za svoji nedochvilnost." Konečně jsem se jala přejít k Azule a vyslechnout si proč nás chtěl obě vidět. Něco takového se totiž nedělo každý den. Odpovědí mi bylo jen krátké kývnutí.

,,Už jste obě dospěli natolik, že se můžete účastnit válečných porad. Budu tedy rád, když se ke mě na té příští připojíte," pronášel otec tak slavnostně, že mi připadalo, jakoby jedné z nás předával trůn. Ale dobře, na válečnou poradu se taky nedostane kde kdo.

,,Bude mi ctí," odpověděli jsme uctivostí nasáklým hlasem sborově, jako správné sestry. Hlavou mi nicméně vrtalo, jestli je tohle všechno, co chtěl. Nakonec něco takového nám přece mohl říct u jídla.

,,Jak pokračuje vaše ovládání ohně?" Zajímal se, načež  postoupil ještě kousek k nám, snad aby nás mohl způsobně pokárat, kdybychom mu podstrčili neuspokojivou odpověď.