The Truth Untold

[15]

Gabriel

◼▪◼   

Gabriel obecně nesnášel pondělí. Jenže tentokrát ho nesnášel desetkrát více.

   Musel být už o půl sedmé ráno na policejní stanici. I když ho hlava stále bolela, lidi po něm pořád něco chtěli. Rozhovory, ať ukáže zranění, která mu otec způsobil nebo aby vyprávěl o minulosti. 

   To byl ještě rád, když o dvě hodiny mohl jít do školy. Jenže ten špatný pocit ho neopouštěl, jelikož věděl, že se už odpoledne dozví, jak to celé dopadlo.

   Když skončila poslední hodina, Gabriel se rozloučil s Britney, jeho spolupracovnicí v laboratořích, která se ho celý den ptala, jestli je v pořádku. Gabriel jen mlčky přikyvoval a nemohl se dočkat chvíle, až zazvoní.

   Jayson už ho čekal před školou. Stál opřené o velké černé auto zakoukaný do země. Když se Gabriel blížil, všiml si, jak se otevírají dveře spolujezdce. Za chvíli už byl opřený o auto i Charlie.

   Poslední dva dny to bylo mezi nimi zvláštní. Od toho, co se Gabriel vyvrátil a Charlie s ním strávil celý zbytek dne v objetí a blízko něj, povadla mezi nimi konverzace a chovali se více cize. proto byl rád, když viděl ten velký úsměv na Charlieho tváři.

   "Jayson už všechno ví. A nechce mi říct jedinou věc, prý až s tebou, pokud budeš teda chtít," znejistěl Charlie. Nejspíš si až teď uvědomil, že je to vlastně Gabrielova věc a že by nemusel chtít, aby to věděl. Což ale nepřicházelo v úvahu.

   "Samozřejmě," vyklopil hned Gabriel. Jayson mezi nimi těkal pohledem, než se slabě usmál. Ten úsměv neznamenal nic dobrého.

   "Tak sedněte do auta. Uprostřed parkoviště vám nic říkat nebudu."

   Charlie i Gabriel jak poslušní pejsci poslechli. Oba si sedli na zadní sedačky, takže u Jaye zůstávalo místo. Ten vypadal, že se nějak nemá k řeči, a tak se Gabriel otočil k Charliemu. "Dneska ses viděl se Steph? Jak si jí vysvětlil toho psa?"

   Charlie pokrčil rameny. "Řekl jsem, že rodiče žádnýho nevybrali."

   Gabriel se uchechtl, ale hned zvážněl. "Děkuju, žes jí nic neřekl."

   "Jasně," usmál se. A pak bylo zase ticho. Tentokrát ale napjaté, oba kluci čekali, jestli Jayson začne mluvit. Gabriel viděl, jak Charlie propaluje Jaysona pohledem v zrcátku.

   "No tak, tati, s takovou se i padesátky dožiju dřív," vyklopil ze sebe Charlie po chvíli.

   Jayson se uchechtl. "Už tati, jo? To musíš být vážně nedočkavý."

   "Zoufalé akce žádají zoufalé činy, Jaysone," odpověděl Charlie hlubokým hlasem, nejspíš nějaký vtípek mezi ním a tátou, jelikož se Jayson rozesmál. Gabriel se nemohl přestat usmívat, když viděl Charlieho vztah s tátou.

   "No dobře," povzdechl si nakonec. "Ale radost vám neudělám, jelikož to dopadlo přesně tak, jak jsem si myslel."

   Úsměv zmizel z tváří všech přítomných. Jayson pokračoval. "Gabrieli, tvůj táta se půjde tedy léčit. A jelikož je ti už devatenáct, můžeš zůstat ve vašem starém bytě, pokud ho máš ale jak platit. Lucas ale říkal, že by bylo v každém případě lepší, kdyby ses prostě přestěhoval za prarodiči, už o tom celém ví a chtěli by ti zavolat. Taky mi slíbil, že by ti zařídil pokoj na internátu tvé školy, abys mohl dochodit školu, i když jsou teoreticky plné."

   Gabriel si skousl spodní ret. Koutkem oka se podíval na Charlieho, v jehož tváři viděl čistě zdrcení. Gabriel by lhal, kdyby řekl, že ho to nedojalo.

   "Chápu," špitl po chvíli.

   "Tvůj táta bude v léčebně tady ve městě. Zítra nastupuje oficiálně. Můžeš ho někdy navštívit, jestli budeš chtít. Jestli se rozhodneš přestěhovat, můžeš u nás zůstat, dokud si vše nezařídíš, můžeme ti pomoct," dokončil Jay.

   Gabriel slabě přikývl. V tu chvíli dojeli domů. Jayson zaparkoval před garáží, vypnul motor a otočil se dozadu. "I když už nebudeš u nás, vždycky tu pro tebe budeme Gabrieli," řekl tiše.

   Gabriel by nějak zareagoval, ale nemohl. Nemohl si představit, že se pravděpodobně už o víkendu bude muset sbalit a odjet za babičkou a dědou, které neviděl několik let. Asi dvě hodiny cesty odsud, kde začínal už být šťastnější. 

   Nechtěl od Charlieho odjet. Mohli sice spolu trávit čas po škole, ale to bylo vše. Už teď to bývalo tak, že přes školní týden se viděli tak dvakrát a pak spolu strávili víkend. Teď by na víkendy musel jezdit pryč.

   Jayson vystoupil a šel dovnitř. Gabriel se po chvíli vzpamatoval a bez jediného pohledu na Charlieho, který se snad ještě ani nepohnul, otevřel dveře auta a také vystoupil. 

   Nejspíš se chtěl jít zahrabat někam dozadu za dům, být sám a umřít. Ale Charlieho hlas ho zastavil. "Gabe, počkej."

   Gabriel se zastavil. Neotáčel se, jelikož věděl, že se každou chvíli rozbrečí. Tak moc nechtěl nikam odjíždět. Ale najít si práci, která by mu pokryla všechny výdaje ve městě a přitom zvládat školu, to by musel mít sakra štěstí.

   Uslyšel, jak Charlie zavřel dveře auta. Došel ke Gabrielovi. "Budeš se stěhovat?" zeptal se opatrně.

   "Nic jiného mi nezbývá," odpověděl tiše.

   Neviděl, jak Charlie zareagoval. Pohled měl pořád upřený do země.

   "Doufal jsem, že to dopadne jinak. Nevím jak, ale jinak. Abys nemusel odjíždět. Vždyť se budeme sotva vídat," řekl Charlie za ním.

   Gabriel chtěl opáčit, že si to uvědomuje a nemusí mu to připomínat. Ale věděl, že Charlie za nic z tohoto nemůže a tak na něj nechtěl být hnusný. Ale zároveň s ním nechtěl ani mluvit, jelikož chtěl být především sám.

   "Můžeme si promluvit později? Já bych teď-"

   "Ne, Gabe. Já určitě nepůjdu domů s vědomím, že nám někde za bazénem na zahradě brečíš," přerušil ho Charlie. "Viděl jsem, jak se na zahradu díváš," vysvětlil, když se na něj Gabriel tázavě podíval. To přesně měl v plánu.

   Gabriel v tu chvíli ucítil na tváři první slzu. A hned na to ho Charlie zezadu objal. Pevně kolem něj obmotal ruce. Když se Gabriel rozbrečel ještě víc, Charlie ho otočil čelem k sobě a znovu si ho přitáhl k sobě.

   "Já se nechci stěhovat. Ale jinak to nejde," zamumlal Gabriel mezi vzlyky. A sice neviděl Charliemu do obličeje, ale cítil, že vzlykal taky.

   "Já vím," zašeptal Charlie. "A je mi to líto. Ani nevíš jak."

  ◼▪◼