You are my everything...

27.Královna plesu...

,,Co tu děláte?" vykřikla jsem celá šťastná.

,,Přece bychom si nenechali ujít maturitní ples naší jediný dcery." řekl táta a já ho musela obejmout .

,,Jsi krásná, ségra." uslyšela jsem hlas svého bratra a musela se za ním otočit.

,,Minhyuku! Neviděla jsem tě tak rok. Moc jsi mi chyběl."

Konečně jsem po roce viděla svýho malýho brášku. Večer probíhal skoro tak, jak jsem ho chtěla. Moje rodina byla se mnou, ale on mi tu chyběl. Baek celý večer chodil za lidmi, aby zvolili jeho králem plesu a mě královnou. Jestli se to fakt stane, budu potřebovat panáka.

,,Jdeme na toho panáka?" objevil se za mnou nervozní Shownu. Vypadal, že ho potřebuje víc než já, tak jsme šli. Stáli jsme u baru a klopili do sebe už druhou skleničku whisky. Povídali jsme si, když v tom jsme zaslechli z mikrofonu hlas učitelky.

,,Králem a královnou plesu se stává Yoon Lauri a Shin Wonho!" když jsem to uslyšela, podlomila se mi kolena. Shownu mě chytil a vedl k podiu. Jen jsem se usmívala na lidi okolo mě a oni tleskali.

,,Bohužel pan Shin tu dnes není, takže mu cenu předáme později. Náhradním králem pro dnešní večer se proto stává Son Shownu." dořekla učitelka a já se musela usmát. Konečně něco pozitivního. Učitelka mi nasadila korunku a další šerpu. Shownu taky dostal korunu a šerpu. Učitelka mu ovšem přikázala to po plese vrátit majiteli. Odešli jsme z podia a já potřebovala dalšího panáka. Když řekli jeho jméno, zastavilo se mi srdce. Hodila jsem do sebe panáka a odešla. Šla jsem na školní basketbalové hřiště. Miluju basketbal odjakživa a navíc jsme ho hrávali občas spolu. Vlasy jsem si rozpustila a vzala si míč, co tam ležel. Nijak mě nezajímalo, že mám šaty, měla jsem chuť hrát, tak jsem hrála. Po pár koších jsem míč vzteky zahodila někam do křoví a odešla. Šla jsem, ale kvůli té tmě jsem ani nevěděla kam. Zastavila jsem se a všimla si, že stojím uprostřed fotbalového hřiště. Sedla jsem si na tu měkkou trávu a dívala se na hvězdy. Dívala jsem se na nebe a nevnímala. Najednou jsem uslyšela kroky blížící se ke mně a bylo mi úplně jasné kdo to bude. Měla jsem toho už dost. Chtěl jsem být sama, ale on mě nenechá a pořád mě pronásleduje.

,,Jdi pryč Baekhyune, nemám na tebe náladu." řekla jsem a sklopila hlavu. Kroky stále směřovaly ke mě ale já v té tmě nic neviděla.

,,Koukám, že tu nejsem 3 měsíce, ale i tak se stanu králem plesu." když jsem uslyšela ten hlas, ztuhla jsem. Reflektory se rozzářily a já ho spatřila. Zvedla jsem se a jen tak tam stála. Moc jsem se k němu chtěla rozeběhnout, ale nevěděla jsem, co dělat. Co když už mě nechce? Co když má někoho jinýho? Tolik otázek mi kolovalo v hlavě.

,,Měla jsi pravdu. Díky tomu, kdo jsem byl, jsem tím, kdo jsem teď. Mělo mi to dojít dřív. Kdybych neudělal ty věci, co jsem dělal, nikdy bych tě zase nepotkal. Ty 3 měsíce jsem žil s tátou na venkově, abych si uspořádal myšlenky a taky to, co chci. A víš na co jsem přišel?"

,,Na co?" zeptala jsem se ho a slzy mi začaly stékat po tvářích.

,,Že tohle byly ty nejtěžší tři měsíce v mým životě. Ať jsem dělal cokoli, pořád jsem myslel na tebe. Hledal jsem něco, co mě udělá lepším člověkem, něco, pro co má smysl žít. A víš co? Já to měl celou dobu před očima, jen jsem byl slepý. To ty jsi ta, co mě dělá lepším člověkem, ta co mě dělá šťastným a ta, pro kterou má smysl žít."

Rozbrečela jsem se jako malá holka a konečně se k němu rozeběhla a pevně ho objala. Už ho nikdy nepustím.

,,Neplač, musím se tě na něco zeptat!" řekl a utřel mi slzy.