Na slovíčko (Rozhovory s autory)

StrycekAndousek

4. Jak dlouho přibližně píšeš? A co tě vede k psaní LGBT příběhů? 

Píšu od svých zhruba 11 let... Takže v podstatě půlku svého života, jaaj. Upřímně, nikdy si nejsem úplně jistý, kdy přesně vznikl ten první pokus o příběh, ale určitě to bylo někdy v této době, protože zhruba tehdy jsem děsně propadl Potterovi a začal jsem na něj psát fan fikce. I když bych taky stoprocentně netvrdil, že ten první příběh byl fan fikce, i mimo celou tuto moji HP posedlost jsem byl dítě s hlavou v oblacích, pořád měl v hlavě scénáře, které se mi líbily a chtěl jsem je napsat. Co se týče druhé otázky, asi je to u mě trochu neuvěřitelné, ale začínal jsem na čistě hetero příbězích. Hodně brzy mi však podvědomě došlo, že to není úplně můj šálek (o čemž svědčí třeba moje povídka Bratr, kterou jsem smolil cca od 13 let, a ještě před Bratrem začal jeden nepublikovaný a téměř nekonečný gay román :D) kvůli sexualitě a tomuto všemu okolo. Samozřejmě, nemám problém napsat knihu, ve které budou hlavní non-LGBT postavy, nicméně, proč si koníček ztěžovat něčím, co člověku není až tak po chuti a hlavně až tak blízké? Nemyslím, že bych v tomto propadl nějakému trendu. Když jsem začínal tyto příběhy psát, byla jen poměrně malá slash komunita, byla to spíš malinká subkultura, nebylo to všude jako dnes. A sice jsem do spisovatelské kariéry vystartoval jakožto pisálek boyxboy příběhů, což mě dodnes nepustilo, ale v horizontu současných a budoucích příběhů bych rád zabrousil spíše do vod transsexuálů. Jednak je tahle oblast přímo mně na tělo, ale také je fakt, že trans postav je kolem nás žalostně málo a zasloužily by si minimálně stejnou úroveň pochopení, jako mají právě ostatní spadající pod zkratku LGBT. Dánská dívka, jakožto snad jediný trochu víc mainstream literární/filmový počin, je pro trans komunitu hodně málo.

5. V tom s tebou souhlasím. Ale myslím, že to je i tím, že se lidé jen postupně snaží přiznávat, jak je to s nimi doopravdy. Například, když se podívám ve svém okolí na posledních deset let - Tehdy jsem znala dva, co to o sobě bez ostychu tvrdili, dnes už to vím o více přátelích, neboť se konečně přestali obávat reakce okolí, a svobodně se k tomu "přiznali". To je hrozný výraz, omlouvám se za něj, ale několik nocí sporadického spánku mě snad omluví. :D
Není to tak dlouho, co jsi vydal Chlapce, který uměl létat, v papírové podobě. Co tě k tomu přivedlo? Byly to komentáře čtenářů nebo touha držet vlastní výtvor v ruce?

Upřímně, s vydáváním to bylo od každého trochu. Spousta lidí mi už dávno psala, že by bylo super mít moji knihu v tištěné podobě; sám jsem o tomto snil od té doby, kdy jsem vůbec začal psát, ačkoliv jsem si to zamlada vždycky představoval jak Hurvínek válku – že všechna nakladatelství jen čekají, kdy jim konečně pošlu svůj úžasný rukopis a budu druhá Rowlingová. :D S trochou nadsázky, samozřejmě. Fakt je ale ten, že když jsem vypustil do světa anketu o tom, kterou knihu tedy vyhotovit, Chlapec nebyl ten vítězný favorit. K tomu se váže skutečnost, že nejsilnější důvod byl ten, že jsem jednak cítil, že už něco vydat chci, ať už to bude jakkoliv, ale i potřeba ukončit jedno období mého života, které mi hodně vzalo i dalo. A tato knížka pro mě v rámci tohoto má a vždy bude mít speciální význam, protože se váže ke speciálním lidem i událostem v mém životě, o kterých ví pouze pár vyvolených kolem. :) Je to zkrátka takové rozloučení s minulostí, ve které už nechci žít. A myslím, že je vážně hezké. Alespoň zatím mi tu knihu každý převážně chválí. :D #egoup

6. Já se na ni chystám už fakt dlouho, musím to napravit. :D Dala ti ta zkušenost něco do života? 

Tak rozhodně. Jeden by řekl, že vydat si knížku bude hlavně o tom si vyzkoušet, jaké je připravit podklady a řešit tisk, no pravda je taková, že se dozví hodně o lidech – ať už o zájemcích, nebo třeba i o těch, kteří dobrovolně nabídnou pomoc. Člověk s nimi počítá, ale potom se po nich slehne zem. Což chápu, že dělat zadarmo, vlastně jen za zmínku v knize, asi každý nechce. Jenže když už se někde přihlásím, měl bych alespoň dát vědět, že tedy nakonec nic nebude. Mohl bych tu psát dlouhý elaborát o slušnosti mezi lidmi, ale nechci si až tak kazit náladu. :) Pořád nejsem rozhodnutý, jestli právě přístup lidí k tomuto projektu zničil můj pozitivní dojem z toho, že držím vlastní knihu tak, že už další rozhodně takto vydávat nebudu, nebo do toho půjdu ještě podruhé. Na druhou stranu mě to totiž fakt hodně posunulo, získal jsem v tomto ohledu větší sebedůvěru. Zajisté to je zkušenost, kterou bych doporučil každému, kdo má kvalitní materiál, ale nehodí se úplně na komerční prodej a podobně.