Nemusíš se bát?! [Jungkook FF/ CZ] ❤ *DOKONČENO*

Hrad v lesích

Jelikož už Y/N nemohla nadále spát, šla se projít do zahrady před tím, než vstanou ostatní. Bylo už šero, ale slunce ještě nevyšlo. Y/N se posadila na houpačku, kterou tam kdysi pověsil její otec, když byly se sestrami malé a začala se pozvolna houpat. Pozorovala jak se svět okolo probouzí, jak ho mlha s raní rosou opouštějí. Bylo to krásné podzimní ráno. Y/N se snažila pojmout každý okamžik z jejího domova, protože netušila kdy bude mít znovu možnost se tam takhle houpat. Za nějakou dobu začala být Y/N zima a tak se vydala zpět k domu. Rodina už byla vzhůru a pomalu se usazovali u snídaňového stolu.
Irene: Y/N, ty jsi byla venku? V tuhle hodinu?
Y/N: Nemohla jsem spát, šla jsem se podívat na východ slunce.
Matka Y/N: Můj Bože dítě, to jsi si nemohla vzít aspoň kabát? Myslíš si, že by tě někdo přijal nachlazenou a nedej Bože nemocnou?!
Matka Y/N se začala rozčilovat. Ale Y/N měla hlavu klidnou, dnes ji z rovnováhy nedokazalo vyvrátit téměř nic, tím si byla jistá.
Po snídani se Rose a Y/N šly připravit na odjezd. Y/N si oblékla šaty, které si den předtím pořídila a sčesala si své rudé lokny do drdolu, který pak ozdobyla stužkou. Jakmile byla přichystaná, tak si zavolala čeledíny, aby jí pomohli se zavazadly. Rose i s otcem stáli pře kočárem.
Otec Y/N: Y/N doufám, že jsi si sbalila vše, mimochodem jde vidět, že ti moje Rosinka vybrala krásné šaty, v nich opravdu pány zaujmeš.
Rose: Ale otče, tak ji nesmíte škádlit, myslím si, že Y/N by pány zaujala už jen sebou samotnou.
Otec Y/N: No když to říkáš, ale konec tlachání děvčata a nasedat, jinak přijedeme pozdě.
Všichni nasedli do kočáru a vyrazili. Cesta nebyla tak dlouhá, jak by se zdálo, děvčata se příjemně bavila a otec s nimi taky sem tam zapletl nějakou menší konverzaci. Zrovna si Y/N s Rose povídali o tom, jak jdou rády, že mohou být spolu, když kočí zvolal, že už jsou kousek od místa určení. Rose pohotově odtáhla záclonku, která bránila ve výhledu a vzdychla.
Rose: Otče neříkal jste, že to má být dům?
Otec: Tak jsem to pochopil z vysvětlování pana Parka.
Rose: Ale otče já vidím hrad spíše než dům.
Tím zaujala pozornost jak otcovu, tak i samotné Y/N. Všichni 3 v neuvěření hleděli na krásný hrad v lesích.

Y/N: Páni, nic tak krásného jsem v životě neviděla.
Za chvilku už byli před vstupní branou.