(1) Detention part

7.1K 318 16
                                              

282 days before suicide, Atlanta

,,Tohle je naprosto neuvěřitelné! Micah Shernay, hráč s číslem čtrnáct, dává již pátý gól za sebou. Jen se koukněte na ty Halliwilské srágory, nestačí pozorovat, co se tady děje!"

Byl jsem přesvědčen hned o dvou věcech.

Zaprvé. Hráči v oranžovo-černých dresech v nitru duše, leč se navenek tvářili sebevíc tvrdě, těžko snášeli Jeffovo označení ‚srágory.' Jenže kdyby Jeffa Rowa znali tak, jako jsem ho znal já, věděli by, že si z každého rád utahuje. Což o to, děláme to každý, ale tohle bylo něco, co neodlučitelně patřilo k mému nejlepšímu kamarádovi. A u něj to nebyla zlá vlastnost. Jen občas nedokázal vycítit moment, kdy je vhodné svoje popichování použít a kdy ne. Často ho používal i v případech, kdy tím naznačoval sympatie.
Jeffrey, ale pro všechny zkráceně Jeff, neboť mu jeho celé jméno přijde příliš noblesní a to se, jak on sám říká, na černocha vůbec nehodí, by normálně byl na ledě se mnou. Nejenom, že zastupuje hodnost mého nejlepšího kamaráda, je to i taková moje podpora, prohrává-li náš tým. A to většinou není tak těžké, jelikož patříme mezi podřadnou ligu, v níž se řadíme ještě do podřadnější skupiny. (Možná na tom nese vinu neoblíbenost ledního hokeje v jižních státech, kam patřilo i město Atlanta, tím pádem jsme neměli dostatek sponzorských darů a co se týkalo každoročního přívalu nováčků, také to nebyla žádná sláva.) Každopádně... Protože si Jeff vyvrknul kotník když zkoušel sjíždět střechu domu na skateboardu, a díky bohu, že to zůstalo jenom při tom, místo postu mého spoluhráče zaujal bezpečnější místo nad tribunami za sklem a s mikrofonem, díky němuž všichni věděli skóre a navíc.. Se snažil rozproudit diváky.

To byla věc druhá. Byl jsem si jistý, že stadión neunese pozitivní vlnu všech návštěvníků, která ho pohltila jako nějakou tsunami. Ačkoliv zde nebylo mnoho fanoušků, dokázali vytvořit takový rámus, jako při mistroství světa. Hudba hrající z ampliónů, kterou neřídil nikdo jiný než Jeff, tomu dodávala pořádnou atmosféru.

A já si ji užíval se vším všudy. Byly to chvilky, který chce prožít každý malý kluk. Chce, aby osazenstvo stálo na nohách a horoucně tleskalo jeho neobvyklému umu. A já to právě teď zažíval a byl jsem si jist, že o tohle nechci nikdy přijít.

Těch šedesát minut utkání uteklo jako voda. Ředitel Patell, který byl mimo jiné i otec mé dívky Katie Patellové, jako každý zápas dohlížel na dění. Samozřejmě to on byl tím, kdo nám umožňoval uskutečnit tato meziškolská utkání, jeho jedinou podmínkou bylo, aby byl ten, kdo předá cenu za nejlepšího hráče. A, no.. Můžete si jen zkusit tipnout, kdo ji dostal. Obvykle se nejednalo o nic velkého. Poukázka na patnáct dolarů do jakéhokoliv palačinkového bistra v Atlantě nikoho nevytrhne.

,,Gratuluju," zašeptal mi tiše při předávání pozlaceného papírku s velkým číslem patnáct a znakem dolaru. ,,Jen tak dál chlapče, příští rok se o tebe univerzity poperou." Tím jsem si nebyl úplně jistý. Tito snobové se převážně zaměřovali na chytrolíny, kteří jednou zabrání, aby naši planetu ovládli roboti. Do jejich měřítka se nedostali nadutí sportovci, zvláště ne ti, kteří se věnovali nepopulárnímu sportu. Aspoň ne tady. Ale mně nezbývalo nic jiného než souhlasit, tak jsem přikývl, potřásl si s ředitelem ruku a s tichým vyjádřením díku zabruslil zpět do lajny svého týmu. Helmu jsem pyšně držel po boku, hokejku před sebou a hrdě jsem vypnul hruď, na níž bylo písmeno C, které do svého okolí hlásalo mojí pozici. Nedělal jsem to ani tak kvůli chloubě, ale kvůli lidem, kteří na tribunách stáli, tleskali a pískali. Mezi nimi byla i Katie.

I když halou zněl bouřivý potlesk, ředitel stihl vyhlásit i nejlepšího hráče druhého týmu. Soupeřící týmy si vzájemně podali ruce, a nakonec jsme zajeli do šaten.

Before my suicide [cz]Kde žijí příběhy. Začni objevovat