Mafiánovou courou

VI.

Erik přišel k posteli a vlezl si na ni. "Ššš, teď nic neříkej," řekl polohlasně a přibližoval se ke mě svými rty, které na krátký okamžik spojil.

"Líbí?"

"Ne," odpověděla jsem jednoduše.

"Proč?"

"Protože mě k tomu nutíš, proto."

"Nenutím, sama si to chtěla."

"Nechtěla," hádala jsem se s ním.

"Dobře, tak v tom případě jsem zvědavý, co řekneš na tohle." Žduchl mě do peřin, sedl si na mě, chytil mi zápěstí a tentokrát se od mých úst neodtrhl delší chvíli.

"A tobě se tohle líbí?" zeptala jsem se vyčítavě, když se odemě odlepil.

"Taky ne, ale když nehodlaš spolupracovat, tak nemám na výběr," řekl a znovu mě polibil.

"Kolik toho tady v tomhle pokiji musím překousnout, abys mě pustil domů?"

Erik se nad mojí poznámkou ušklíbl. "Nikdy odtud už neodejdeš."

"Já chci zpátky domů. Pusť mě! Určitě mě už hledají a vsadím se, že i policie."

"No a co, nenajdou tě. Nikdy. Jsi teď jen moje," řekl jako by se nechumelilo.

V jeho podání to vyznělo jako kdyby to dělal každý den a přitom to nebylo nezákonné.

"Nikdy ti patřit nebudu!" To už jsem se s ním začala prát.

"Koťátko nám začíná zlobit," utrousil, když jsem se vymanila z jeho sevření. "Doufám, že to máš ráda drsný," řekl když mě přetočil na břicho a ruce mi držel za zády.

Nezmohla jsem se na nic jiného než na slzy.

"Jak to máš ráda Ello?"

Když jsem neodpovídala, pustil mi ruce a znovu mi svou otázku pošeptal do ucha.

"Jak to máš ráda?"

"Já nevím!"

"Nevíš? Jakože... Ne, tomu nevěřím," slez ze mě. "Ty si vážně ještě panna?"

Musela jsem být červená jako rajče. Do toho někdo zaklepal na dveře. Dovnitř vešel Rob.

"Omlouvám se, že tě ruším Eriku, ale jsou tady ti..." odkašlal si.

"A kde?"

"Dole v hale."

"Dobře." Slezl z postele. "A ty tady mezi tím na mě počkej, ty moje nezkušená krásko," řekl a zamkl za sebou dveře.