Království rozděleno na devět oblastí. Každá je jiná, stejně jako obyvatelé. Něčím výjimečná. Mír mezi nimi udržuje královský pár, jež má čtyři potomky. Podle tradice nejstarší syn usedne po smrti svých rodičů na trůn, zatímco všichni mladší synové...
Modrá látka zavlála, když se dívka pustila zábradlí balkónu a otočila se na svou služebnou. „Ano, Lucio?“
„Máte návštěvu, lady,“ upozornila ji.
„Ať jde dál.“ Nemusela se ani zamýšlet nad tím, kdo by mohl hned po obědě toužit po její společnosti. Nespletla se. Na balkóně naproti ní během pár okamžiků stála tmavovlasá dívka, jež pocházela z její Oblasti. Tmavě zelené šaty s předělem vyřešeným třpytivými kamínky různých velikostí. Široká sukně s kratší vlečkou byla na koncích lemovaná dalšími kamínky, jež tvořily ozdobné, nepravidelné paprsky. Vlasy měla dívka vyčesané, líčení perfektně upravené. „Jsi nádherná,“ okomentovala mladší dívka její vzhled.
„Díky, Kristin. Jen... Chci tě o něco požádat,“ vzala dívku za ruku. „Kdybych odešla...“
„Edit! Neříkej nesmysly! Ty nikam nepůjdeš, jasné? Ne...“ snažila se tmavovláska protestovat.
„Kristin prosím.,“ vydechla unaveně Edit, což její společnici donutilo zavřít pusu a začít poslouchat.
Na nejstarší ze sedmiček bylo vidět, že ani v nejmenším neočekává, že by po schůzce s princem dále setrvala v zámku.
„Kdybych odešla, nezapomeň, že nejsi jen tak obyčejný míšenec. Ty jsi výjimečná. Stejně jako tvoje matka a stejně jako ona to můžeš dokázat. Vím, že se o to nechceš pokusit, ale kdyby sis to rozmyslela, měla bys vědět, že máš všechno, co je potřeba proto, aby si došla až na konec,“ kladla jí na srdce.
„Edit,“ dostala ze sebe Kristin dojatě a objala ji.
„Musím jít,“ šeptla jí starší dívka do ucha, když ji rukou pohladila po zádech a jemně ji od sebe odtáhla.
„Uvidíme se později,“ usmála se na ni povzbudivě Kristin.
„Jistě. Jen to možná bude později, než bych si přála,“ šeptla sedmička a opustila tmavovlásčin pokoj.
„Lucio? Podáš mi prosím papír a tužku? Chci napsat domů,“ požádala Kristin po pár vteřinách ticha.
„Vše je na stole, Kristin!“ houkla služebná, jež se právě přehrabovala v šatníku.
„Děkuji,“ s tím se usadila ke stolu a dala se do psaní.
Má drahá maminko,
Dvě dívky opustily zámek bez jediného slova. Zajímalo by mě, jestli to tak bylo i tehdy, když jsi zde byla ty. Také prostě mizely? Bez jediného slova? Bez rozloučení? Ani dívky z jejich oblastí nevěděly, že musí odejít. Přijde mi to zvláštní. Přála bych si mít tě tu, po svém boku.
Bellance Orfei, žena, jež nás má na starost, mě očividně nemusí. A upřímně? Já ji taky nemám v lásce. Nevím, co se stalo po Zápisu před lety, ale přijde mi, že v sobě ženy, jež nám mají být oporou, duši nějaké staré křivdy.
Tolik faleše. Přála bych si podívat se na někoho, jak se usmívá a věřit, že je ten úsměv pravý. Královský dvůr je zvláštní místo, jež mě děsí.
Na druhou stranu, někteří lidé tu za to stojí...
Chybíš mi. Nejen ty. Pozdravuj všechny. Mám vás ráda.
S láskou, Vaše Kristin.
Dopis vložila do obálky, kterou zalepila, nadepsala a předala své služebné. Doufala, že odpověď přijde brzy. Poslala Luciu k poslům a sama se vydala s blokem a tužkou do knihovny, kde se posadila naproti dívce, jež byla sice z jiné Oblasti, ale Kris se s ní cítila stejně, jako když byla s Edit. Klidná a uvolněná.
„Ahoj,“ pozdravila ji Lorelay s úsměvem.
„Ahoj,“ odpověděla Kris a zaměřila se na každý detail dívčina obličeje, jež začala zaznamenávat na papír. Jak tenké čárky přibývaly, na papíře se začala pomalu rýsovat podobizna blondýnky. Lehce zvlněné vlasy, výrazné oči, menší nos, baculatější tváře...
„Kristin, proč s tebou dnes nepřišla Edit?“ chtěla vědět Lorelay.
„Princ ji pozval na schůzku,“ odvětila Kristin prostě.
„Aha.“ Bylo to jediné, co ze sebe blondýnka dostala.
Pokud Kris něco neuniklo, Lorelay ještě neměla tu možnost být s princem sama. A nebyla ani zdaleka jediná.
„Neboj se, Lorelay. Jistě brzy dostaneš příležitost jej ohromit. A do té doby... Jak to sedíš?“ pokárala mladší dívku.
Pětka prudce spustila nohy ze židle na zem, až o podlahu klaply podpatky.
„Tak je hodná,“ pochválila ji se širokým úsměvem a pokračovala v kreslení.
Stará kniha se zeleným obalem si Lorelayinu pozornost neudržela moc dlouho. Po necelé hodině ji blondýnka odložila na stůl a hlasitě si povzdychla.
„To nedělej. Tvůj společník by pak mohl mít dojem, že tě nudí,“ varovala ji laškovně Kristin.
„A taky že nudí,“ postěžovala si pětka. „Co to kreslíš?“
„Jestli tě to zajímá, tak se pojď podívat,“ pobídla ji tmavovláska. Ještě jednou přejela tužkou po papíře a lehce se pousmála. Nebylo to žádné mistrovské dílo, ale také to nebyl úplný odpad. Pokud něco perfektně vystihla, byly to obrovské, udivené a hravé oči, jež dívce dodávaly na vzhledu dítěte, kterým ještě stále v tmavovlásčiných očíchbyla.
Udivený výraz plný obdivu a štěstí, se odrážel ve tváři blondýnky, když spatřila tmavovlásčino dílo. „To jsem já,“ ukázala světu své bílé perličky.
„Kdo jiný by to měl být?“ zasmála se pobaveně Kristin.
„Třeba ten tvůj strážný,“ zaculila se nevinně blondýnka.
Kris se do tváří nahrnula krev. „Není to můj strážný, Lorelay. Jen to jen...“
„Je to jen kdo?“ dobírala si ji pětka.
„Nenávidím ten tvůj sladký výraz typu... Věř mi mami, já to nebyla!“
Dvojice vybraných vybuchla smíchy. Nehledě na etiketu se prostě smály, až je bolely břišní svaly.
„Je to člověk, díky kterému mám pocit, že lidé u dvora nejsou pořád zlí a prolhaní. S ním se nemusím přetvařovat. Je to příjemné, když můžu být sama sebou s člověkem, který k tomu všemu divadélku patří a přitom do něj nezapadá,“ zamyslela se nad tím, jak moc pro ni byla jeho společnost důležitá. Pomáhal jí zapomenout na ten zmatek, jež kolem vládl. A to bylo přesně to, co potřebovala.
_______________________________________
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Obrázek Lorelay. (Opět moje práce 😅✏️)
Pro dnešek poslední. Zítra bych vám sem ráda dala zbytek tohoto dílu. Jestli začnu dvojku přidávat hned zítra ještě uvidím. ☺
