Dostatečně krásná: Vybraná

Kapitola 10

Na náměstí před Úřadem stály vedle sebe dvě dívky. Jedna z nich vypadala nadšeně, zatímco ta druhá se tvářila vážně. Netrvalo dlouho a připojila se k nim poslední vybraná.

„Páni,“ vydechla brunetka s milým úsměvem, když si povšimla barvy očí právě příchozí. „Ty musíš být Kristin! Já jsem Bekki,“ natáhla k ní ruku kterou jí Kris lehce stiskla. „Ani bych si toho, že máš jinou barvu očí nevšimla, kdyby to jeden z moderátorů nezmínil ve zprávách.“

Tmavovláska zmateně zamrkala.

„Vždyť se to nedá přehlédnout,“ upozornila ji třetí vybraná ze sedmičky. „Nejsou to jen oči. Vždyť je o hlavu a půl menší než ty,“ upozornila tu rozvernou. Její hlas byl na děvče poměrně hluboký a hrubý. „Jsem Edit," představila se.

„Kristin,“ oplatila jí stručně tmavovláska.

„Jo, to vím,“ přikývla Edit s úšklebkem.

Její vlasy byly lehce vlnité, nos měla zakončený bambulkou, obličej lehce kulatý. Bekki na tom nebyla jinak. Zatímco Edit od ostatních odlišovala velká piha u pravého oka, u Bekki to byly větší, poměrně odstáté uši. Tyhle detaily je mírně odlišovaly. Přesto to však byly typické sedmičky. Jakmile ručičky na hodinách, jež zdobily Úřad, ukazovaly dvanáct hodin, vydaly se dívky bok po boku jednou z hlavních ulic dále do města, kde na ně měl čekat kočár. Čím dál došly, tím víc lidí stálo po stranách ulice tak, aby mezi nimi byl dostatečný prostor pro vybranou trojici.

Než se dívky nadály, byly obklopeny křikem, povykem, vražednými pohledy, ale především podporou. Pro celou sedmičku by byl úspěch, kdyby se některá z nich provdala za prince. Pokud bylo Kristin známo, žádná z princezen nepocházela z této oblasti. Nebo se titulu možná vzdaly stejně, jako to udělala její matka.

Nejstarší z vybraných překvapeně zvedla hlavu, když na ní dopadl jakýsi předmět. Překvapeně zamrkala, když zjistila, že se jedná o květ pampelišky, květiny, jež v jejich oblasti rostla téměř všude.

Květy se snášely k zemi, zatímco dívky procházely ulicí ke kočáru. Bekki jeden z květů zachytila mezi prsty a mávla na Kristin.

„Ano?“zeptala se dívka zmateně.

„Pojď sem,“ chytila ji Bekki za ruku a na chvíli zastavila. Třetí z vybraných dívek za sedmou Oblast se po nich otočila. Bekki připevnila květ druhé dívce do vlasů kousek nad uchem. „Ať už z té nádhery taky něco máme,“ mrkla na ni, než se rozešla, aby pokračovala v cestě.

Kristin se zmateně dotkla květu a poprvé od chvíle, co opustila dům, se upřímně usmála. Pohlédla před sebe a všimla si, že Bekki a Edit na ni čekají. Zatímco jedna se tvářila netrpělivě, druhá k ní natáhla ruku. A to byla přesně ta chvíle, o které mluvila Elisia. Chvíle, kdy pocítila štěstí. Chvíle, kdy jí onen Zápis a vše kolem něj nepřišlo tak odporné. Byla to chvíle, kdy se začalo vytvářet první přátelství a Kristin pomalu docházelo, že na to, co ji čeká, nemusí být sama.

Jakmile s pomocí kočího nastoupila Edit do kočáru, Bekki ji následovala. Kristin se ještě rozhlédla po přítomných a jakmile se pohledem střetla s jedním zrzavým chlapcem, smutně se usmála. Tohle bylo sbohem. Nechala si pomoci do kočáru a pohodlně se usadila na měkkou sedačku vedle Bekki.

„Je to tady. Opravdu se to děje?“ nemohla tomu dívka uvěřit.

Kristin vzala její třesoucí se ruku do svých dlaní a mile se na ni usmála. „Ano, Bekki. Opravdu se to děje,“ potvrdila.

Dívka přikývla a roztáhla závěsy na své straně. Nejspíš se chtěla koukat z okénka nebo jí šlo jen o teplé sluneční paprsky, jež dopadly na její spokojenou, avšak nervózní tvář. Každá z dívek, jež seděly v kočáře, byla jiná. Dohromady ovšem měly představovat to nejlepší, co sedmička mohla nabídnout. Kristin si nemohla pomoci. Stále si myslela, že tohle všechno je jeden velký omyl. Dokázala si na svém místě představit další desítku dívek, jež by souhlasila s tím, že jsou lepší volba než ona. Jediný problém byl v tom, že někdo na místě, kam se tmavovláska právě měla vydat, si to nemyslel.

Kočár se dal do pohybu. Edit roztáhla závěsy i na straně, kde seděla ona a naproti ní Kristin. Ta okamžitě zavřela oči a pevněji sevřela Bekkiinu ruku. Nechtěla se dívat do tváří lidí, které znala celý svůj život. Ne teď. Ne v tuto chvíli. Nechtěla vidět slzy, smutek a zoufalství, jež svým odjezdem způsobila. To jediné, co ji drželo nad vodou, bylo vědomí, že si to nevybrala.

Křik, smích, volání jejich jmen... To vše pomalu utichalo. Čím dál byly od města, tím méně bylo slyšet.

„Už můžeš otevřít oči,“ ozval se hrubý hlas.

Tmavovláska na Edit překvapeně pohlédla.

„Nechtěla si vidět svou rodinu, co?“ odhadovala.

„Tak nějak,“ přikývla Kristin.

„Jsi moc velká citlivka,“ utahovala si z ní Edit.

„Pravděpodobně,“ připustila a záludně se ušklíbla. „A ty máš zase srdce z kamene.“

Nyní to byla Edit, kdo se ušklíbl. „Na tom něco bude,“ usmála se.

To bylo poprvé, co ji Kris viděla se usmívat. „Máš nějaké sourozence?“

„Tři. Starší bratry,“ odvětila. „Ty?“

„Šest,“ pousmála se posmutněle Kristin.

Dívčiny spolucestující vyvalily oči.

„Mám dva starší bratry, jednu starší sestru a tři sestry mladší. Co ty, Bekki?“ zahrnula do konverzace poslední přítomnou.

„Já mám jen mladšího brášku,“ odpověděla s pohledem upřeným na krajinu, jíž kočár projížděl. „Jak daleko je to k hradu?“

„Měly bychom tam být během tří hodin. Cesta je přímá,“ oznámila Kristin svým spolucestujícím.

„Nebudou tam některé dívky dřív?“ nakrčila Bekki obočí.

„Na tom nezáleží. Stejně budeme trávit většinu času společně my tři. Minimálně dnes,“  uklidnila ji Kristin.

„To je vlastně pravda. Babička dělala komornou na zámku, když se Zápis konal naposledy. Úplně jsem zapomněla, že říkala, že budeme mít společné komnaty,“ uculila se potěšeně Bekki.

„V tom případě se musíme pokusit nezabít,“ nadhodila Edit.

Tmavovláska se její poznámce zasmála. Alespoň trochu mezi nimi opadlo napětí způsobené nejistotou z toho, co je čeká.

Nějakou část cesty bylo ticho. Dívky se oddávaly svým myšlenkám, každá nějakým způsobem kvůli něčemu truchlily.

„Nejedu tam, abych si vzala prince,“ ozvala se šeptem Edit. Nechtěla vzbudit Bekki, která už nějakou dobu spala s hlavou opřenou o stěnu kočáru.

„Tak to jsme dvě,“ přikývla Kristin.

„Já tam jedu kvůli postavení a penězům. Chci pomoci matce. Bratři dělají v továrně. Vím, jak často tam někdo zemře na vyčerpání. Nechci, aby dopadli stejně,“ její tón byl klidný, chladný. Nestěžovala si. Jen sdělovala pouhá fakta. „Proč jedeš ty?“

Kristin se opřela zády do sedačky a okénkem vyhlédla ven. „Protože musím.“

Edit se uchechtla. „Kdo by to byl řekl. Čekala bych, že většina holek chce být princeznou a vzít si vysoce postaveného muže, nejlépe prince. A zatím tu sedí dvě obyčejně krásné holky a jeden míšenec. To jsme to ale partička.“

Měla pravdu. Ani jedna z vybraných za sedmičku nejela ke dvoru s úmyslem vzít si prince. Dvě doufaly, že pomůžou rodině, zatímco jedna si pouze přála přežít a co nejdříve se vrátit domů.