Dostatečně krásná: Vybraná

Kapitola 6

Světýlko oznamující příchozí poštu se rozsvítilo. Tentokrát jej už nikdo nebral na lehkou váhu. Audrey, která byla ke dveřím nejblíže, zašla schránku vyprázdnit. Její obsah poněkud nedobrovolně vydala své matce a s otráveným výrazem se posadila na pohovku mezi své starší sestry.

„Co tam píšou?“ zeptala se Audrey Elisii zvědavě.

„Co píšou kde?“ pozvedla zvědavě hlavu Rose.

„Přeci v Královském Oznámení!“ protočila očima nad Roseinou nechápavostí Audrey.

„Tak hele prcku...“ nadechla se Rose.

„Brzdi, Rose,“ zarazila Kristin svou sestru, jež jí byla nejpodobnější. Následně se otočila na svou matku. „Špatné zprávy?“ otázala se ženy, jež ji vychovala, když si všimla, jak zbledla.

„To je brzy,“ vydechla Elisia zničeně.

Kristin se postavila na nohy a rychlou chůzí přešla k Elisii. „Ukaž,“ převzala si od ní Oznámení. „Poslední sobotu tohoto měsíce proběhne...“ na kratičký okamžik se odmlčela a pohlédla na svou matku.

Ta pouze přikývla a tak dívka pokračovala ve čtení.

„Proběhne vyhlášení dvaceti sedmi dívek, jež budou mít tu čest okusit život na královském dvoře,“ dočetla Kristin. Oznámení odhodila na konferenční stolek. „Pak už tam jen stojí, že den na to jsou vybrané povinny nasednout do kočáru, který je odveze do zámku.“

„Říkala si poslední sobotu v měsíci?“ zděsila se Rose. Oprávněně. Kristin přikývla. „To je ale za dva dny! Nemůžou stihnout prohlédnout všechny složky.“

„Ale ano, můžou, Rose. Posílají se tam postupně. Ve zprávách říkali, že většina dívek se zapsala už prvního dne. Dnes je úplněk. Zápis oficiálně končí. Zítra ráno poslední složky doručí radě, ta předá další ráno zúžený výběr královské rodině a ta do večera vybere ty nešťastnice,“ zabručela Elisia.

Teď už nebylo pochyb. Tímto Elisia svou dceru utvrdila v tom, že se během té doby, kterou strávila v zámku, muselo něco stát. Jinak by přeci k celé tradici nemohla mít takový odpor. Nebo snad ano?

Toho dne večer vrcholily veškeré oslavy Osvobození. Tmavovláska v krásných, světle modrých šatech postávala na náměstí, obklopena svou rodinou a přáteli. V náručí držela svou nejmladší sestřičku, jíž se už pomalu zavírala očka. Nebylo divu. Bylo už poměrně pozdě a ona byla příliš malá.

„Kimberly,“ oslovila ji Kristin. „Vidíš ta světélka?“ zeptala se s úsměvem a hlavou kývla k obloze.

Šedé oči s náznakem modré se upřely k obloze. „Páni!“ vykřiklo děvčátko a pevněji objalo svou starší sestru kolem krku.

„Je to krásné, že ano?“ zeptala se jí Kristin, načež svou pozornost obrátila od ohňostroje na další ze svých sester. Noc byla teplá a přesto se hnědovláska třásla. „Bojíš se?“ nadhodila Kristin.

„Ty ne?“ odpověděla otázkou Rose.

„Od zahájení Zápisu jsem slýchala, že nemám žádnou šanci být vybrána, protože nesu stopy po čtvrtém kraji. Takže ne. Nebojím se,“ odpověděla neochvějně Kristin.

„Vážně tomu věříš?“ pronesla nejistě Rose.

„Já nevím, Rose. Naše matka má stejnou barvu očí, jako já. Sama se podobá na obě Oblasti, takže to trochu vyrací to, co spousta lidí tvrdí. Na tom ale přeci nezáleží. Dokud zítra nevyhlásí moje jméno ve zprávách a do schránky mi nehodí pozvánku ke dvoru, nemám se čeho bát.“

„A potom?“ naléhala její mladší sestra.

Tmavovláska se kousla do rtu. „Potom, teprve potom,“ zdůraznila, „se začnu bát.“

Z oslavy se Kristin vytratila, aby uložila Kimberly do postýlky. Jakmile děvčátko spalo, rozhodla se už nevracet. Nechtěla nic slyšet. Žádné řeči o tom, jak se její vrstevnice těší, až budou vybrány nebo stížnosti těch sebejistých, co se litují, protože je přeci jasné, že je vyberou. Osud má však své plány. Můžeme jej ovlivnit, ale některým věcem a událostem se vyhnout nemůžeme. Je zvláštní, jak se některé věci, co jsme považovali za nemožné, najednou uskuteční. Osud má zvláštní smysl pro humor. Hraje si s námi a pokud si nedáme pozor, staneme se jeho loutkami. O to dívka poměrně malého vzrůstu nestála ani v nejmenším. Na vše měla svůj vlastní názor. Před ničím se nezastavila. Chtěla být strůjcem svého osudu, ne nechat někoho rozhodovat za sebe. Nehodlala se spoléhat na díla náhody. Raději se spoléhala sama na sebe. Byla vedena k tomu, aby se o sebe dokázala postarat. Aby byla samostatná a nikdy se nemusela na někoho spoléhat.

Tohle všechno bylo důvodem toho, proč nestála o nějaký hloupý Zápis. Kdyby totiž došla až do konce, neměla by možnost odmítnout postavení u dvora. Stát se princeznou pro ni bylo něco nepředstavitelného. Zvláště z toho důvodu, že by její život podléhal koruně a zvláště králi více, než kdykoli předtím. Nechtěla být něčí loutkou. Chtěla si svůj život vést podle sebe. Dělat vlastní chyby a být zodpovědná za jejich řešení. Mít svobodu. Alespoň takovou, jakou měla jako obyčejná poddaná. Její současný život nebyl dokonalý. Ale i tak jej milovala. Nepřála si jej měnit. Neměla důvod. V sedmičce měla vše. Vše, co si kdy jen přála. Nebo si to alespoň myslela.