Dostatečně krásná: Vybraná

Kapitola 24

Napětí. To panovalo po celou dobu oběda v jídelně. Její veličenstvo, královna, se ani nesnažila skrývat svůj vztek. Král na sobě nedával cokoli znát, zatímco princezna Chelsea nervózně pozorovala svou matku. Ty nemáš ponětí čeho všeho je schopná! Vybavila se tmavovlásce slova, jež ona droboučká dívenka vychrlila na svého staršího bratra. Pohled oříškových očí se přesunul z princezny na prince. Ten nevypadal nepřítomností budoucího krále nijak překvapen. Sledoval jednu přítomnou dívku za druhou a jak se zdálo, snažil se si cosi vybavit. Sem tam se v jeho očích mihlo poznání, zatímco jindy byl ztracen. Jakmile se jeho pohled zastavil na tmavovlásce drobné postavy, usmál se. Byl to nejistý úsměv, ale Kris jej přesto brala jako úspěch.

Na konci oběda se královna jménem korunního prince omluvila za jeho nepřítomnost. Dostalo se jí ujištění, že se nic neděje, že všechny chápou, že má důležitější věci na starost. Jakmile královská rodina jídelnu opustila, většina dívek obrátila.

„Co může být důležitější?“ zeptala se jednička. „Vždyť se jedna z nás stane součástí jeho rodiny!“

„Přesně tak!“ přizvukovala jí její copatá spolubydlící.

„Ta aby nesouhlasila,“ protočila Edit očima.

„Kdo je to?“ zajímala se Kristin.

„Myrla. Doplňuje sestry Gide. Velice ráda přisvědčuje Ange. Měla jsem tu čest se s nimi potkat na chodbě,“ dvojice dívek ze sedmičky se překvapeně otočila.

„Jsem Lorelay,“ představila se blondýnka, jíž si tmavovláska pamatovala ze snídaně.

„Těší mě, lady Lorelay. Mé jméno je Kristin a tohle je lady Edit,“ představila sebe a svou společnici. Pětka se zatvářila vyděšeně.

„Polekala jsem vás něčím?“

„To ne, jen... Jsi ze vzdálené Oblasti a přitom se chováš, jako kdybys vyrostla zde,“ sdělila jí své překvapení Lorelay.

Edit se zasmála. „Občas je děsivý ji mít po svém boku. Připomíná mi, jak moc špatně jsem vychovaná.“

„Lady Edit,“ povzdychla si Kris. „Víš moc dobře, že za to nemohu. Matka mě vedla k etiketě a slušnému vystupování.“

„Vždyť já vím,“ mrkla na ni její spolubydlící.

„Lady Lorelay, chystám se do knihovny. Nechtěla byste se přidat?“ navrhla Kris a vřele se na blondýnku usmála.

„Opravdu? Půjdu moc ráda. Půjdeš taky, Edit?“ rozzáříla se Lorelay jako sluníčko.

Druhá sedmička se chvíli rozmýšlela, ale nakonec souhlasila.

Dvě z dívek spolu vesele diskutovaly, zatímco třetí šla za nimi a pozorovala je. Zatímco Edit byla vážnější a lehce zachmuřená, Lorelay téměř poskakovala. Vypadala jako malé dítě, jež se nemohlo nabažit všeho, co se kolem něj dělo. Na Kris působila křehce, zranitelně, ale rozhodně ne slabě. Zdála se jako silná, snaživá osoba s hlavou v oblacích. Tmavovlásce připomínala její mladší sestru. Rose. Při vzpomínce na ni ji píchlo u srdce. Vzpomněla si na slova muže od královské gardy, s nímž za svůj pobyt zde už několikrát mluvila. Kdykoli mohla požádat prince, aby ji pustil domů. Pravděpodobně by jí vyhověl. Neměl důvod jí tu držet. Měl tu spoustu dalších dívek.

V knihovně si každá našla knihu, jež byla pro ni něčím zajímavá. Kris se posadila k oknu. Jelikož se jednalo o palác, nebyl zde pouhý parapet. Tohle místo mělo měkký podsedák, včetně opěrek, jež byly připevněny ke stěnám. Pro tmavovlásku nebylo nijak obtížné se na toto místo vměstnat. A to byla přesně ta chvíle, kdy její společnice zalitovaly svých objemných rób. Nakonec se ale usadily do křesel, jež jim služebná, která měla dohlížet na knihovnu, přesunula tak, aby na sebe i s Kris viděly. Jak se brzy ukázalo, Edit nebyla typ člověka, který by hodiny vydržel číst. Proto si nechala od služebné přinést nějaké občerstvení, jímž by se alespoň na chvíli zabavila.

„Tohle nemá cenu,“ odložila nejmladší z dívek zničehonic knihu, jež si vybrala.

Mris pohlédla na její vazbu. Povzbudivě se na Lorelay usmála. „Etiketu se nenaučíte přečtením jedné knihy,“ upozornila ji. „To chce praxi, ne jen teorii.“

„Co mám tedy dělat? Tobě to jde samo,“ povzdychla si blondýnka a do úst si vchodila kousek chleba. Nakrčila nos a sáhla po sklence vody.

Tmavovláska však byla pohotovější. „Prvně to spolkni,“ poručila.

Dívka svraštila obočí. Suchý chleba se špatně polykal. Nakonec ovšem poslechla. „Škrábe mě v krku,“ postěžovala si.

„A to je také důvod, proč se nyní můžete napít, lady,“ podala jí sklenici s průhlednou tekutinou.

Blondýnka jí vděčně přijala.

„Co to mělo být?“ zaraženě se zeptala druhá sedmička.

„To byla lekce stolování, Edit,“ odvětila klidně Kris. „Pokud by byť jen usrkla, mohly by se ve sklence objevit drobky z rozžvýkaného chleba. A věřte mi, že to není přitažlivé.“

„Ještě nějaká rada?“ zeptala se natěšeně Lorelay. „Nemohla bys mě učit?“ zaprosila.

„Učit?“ zašklebila se Kris. „To úplně ne, ale mohu vám pomoci. Oběma,“ nabídla dívkám.

Edit však odmítavě zavrtěla hlavou. „Stejně půjdeme brzy domů, Kris. Nemá cenu mě to učit.“

„Kdo říkal, že se chystám domů?"“ nakrčila obočí Kristin.

„Tebe se to netýká. Jen mě a Bekki. Princ vypadá mile, ale pochybuji, že si nás tu nechá. Jsme obě z jedněch z nejchudších rodin a přes všechny Bekkiiny snahy je to hodně znát,“ poznamenala.

V tom se nepletla. Kris to však přišlo přehnané. Nemohla dívku ovšem nutit a tak se zaměřila pouze na pětku.

„Ne,“ zamítla rázně. „Nemůžeš to na toho člověka jen tak vybalit a už vůbec ne na prince, Lorelay,“ varovala dívku. Vstala z parapetu a natáhla k blondýce ruku. „Pojď,“ pomohla jí na nohy a nabídla rámě.

Dívka se do něj bez protestů zavěsila. Kris překvapilo, jak rychle jí začala věřit. Těšilo jí to. V duchu si slíbila, že její důvěru nesmí zradit.

„Narovnej se. Když jsi shrbená, vypadáš, jako kdyby si chtěla co nejdříve utéct,“ promlouvala jí do duše. „Netvař se dotčeně. Myslím to dobře a navíc se snaž co nejvíce usmívat. Když lidé vidí tvůj úsměv, spíše se v té přítomnosti uvolní.“

Znělo to pravdivě a taky jednoduše. Zas tak snadné to ale nebylo, toho si byla Kris vědoma. Sama měla problém s přetvářkou, a i když se jí samotné hnusila, bylo nutné, aby ji Lorelay znala.

Celé rozesmáte kráčely zámkem. Mířily do jídelny, kde se plánovaly nacpat k prasknutí. Především Edit. Dívky se jí nedivily. Vyrostla v hladu a strádání. Zasloužila si přepych. Alespoň na chvíli.

„Zajímalo by mě, proč je všude tak ticho,“ pronesla zamýšleně Lorelay.

„Naprosto s vámi souhlasím,“ vrátila se tmavovláska ke své slušně vychované polovičce.

Vstup do jídelny se obvykle neobešel bez zvědavých pohledů. Nyní se však zdálo, jako kdyby nikoho příchod trojice nezajímal. „Co se stalo?“" zeptala se zmateně Kris Bekki, jež seděla na své židlí a tvářila se, jako kdyby se jí zhroutil celý svět.

„Sunu si zavolal Anthony. Vzal ji někam na schůzku,“ oznámila dívkám.

Kris s Edit si vyměnily zmatené pohledy.

„Nechápete to? Je první, koho si zavolal,“ zamumlala zdrceně Bekki.

„To ještě nic neznamená,“ chlácholila ji tmavovláska. Její další slova zanikla v zavrzání židlí.

Sedící dívky se totiž pohotově postavily, aby prokázali úctu právě příchozímu princi. Ten se ani na jedinou z nich nepodíval. Přešel ke svému místu, přičemž pohled stále upíral k zemi. Vybrané a jejich opatrovnice se posadily. Anthony následoval jejich příkladu. V jídle se ovšem pouze rýpal. Po celou večeři pozorovala Kris dveře jídelny. Marně. Suna, dívka z šesté Oblasti, už tou dobou v zámku nebyla.