Alice

Kapitola 20

Automaticky a bez rozmyslu jsem sáhla po toaletním papíře, který jsem následně využila k vytření záchodové mísy, na niž si hodlám sednout. Bylo až pateticky zvláštní, ta snaha vyčistit zarytou špínu těšně před tím, než na ni usednu v souladu s tím, co si hodlám vpustit do žil. Celkově mám pocit, že můj život se skládá z jedněch velkých paradoxů.

Na mísu jsem se potichu posadila a s rozbušeným srdcem a adrenalinem v těle se snažila soustředit, zda na dívčích toaletách někdo není. Sakra, někdo právě otevřel dveře. Slyším zavírání dveří od jedné kabinky a následný tok moči. Snažím se být zticha, tak, aby si dotyčná myslela, že je na záchodech sama. Upřeně se dívám na balíček obsahující injekční stříkačku s lžičkou a kapsičkou s malinkým práškem. Hrozně se těším. Ať už dočůrá, sakra!

Po několika sekundovém toKu kohoutku po tom, co dotyčná vylezla z kabinky a během něhož jsem málem začala křičet nedočkavostí, ona holka konečně odešla. Odmítla jsem se vzdát příležitosti prázdných toalet a sáček jsem horlivě odbalila. Začala jsem si zběsile sundávat černé silonky, které by mi posloužily jako stahovák a přitom se snažila rozsvítit zapalovač postavený nad lžičkou plnou bílého prášku. Pak už jsem jen nadšeně sledovala, jak se z prášku vyplavuje tekutina, která mi už brzy bude kolovat v krvi.

Hotovo.

Vytáhla jsem injekční stříkačku a důkladně do ní všechnu tekutinu nasákla. Procvičila jsem si zápěstí – což mi vtipně připomnělo mé dětské časy u doktora pár minut před očkováním – a s žárem v očích a se stříkačkou v ruce hodlala spáchat tento slastný čin.

V tom mi však zabránila čísi ruka, která mě chytla za paži držící stříkačku. Trhla jsem sebou – už jen ze základu, protože nesnáším, když na mě někdo šahá – a chvíli jsem se na paži dívala. Dokonce jsem si chvíli namluvila, že se mi to zdá, snažila jsem se nepatrným pohybem uvězněnou dlaň vysvobodit, ale marně, ta ruka zde skutečně byla.

Bála jsem se podívat na jejího vlastníka. Představovala jsem si tam Rachel, jak se nade mnou sklání a sděluje mi konečný ortel o mém vystěhování. Ale v tom mi došlo, že Rachel má tyrkysově nalakované nehty. S mírnou úlevou, že se nemůže jednat o nikoho horšího, jsem hlavu vzhlédla a nechala spočinout můj zrak na, do obleku oblečeného Adama.

Díval se na mě naprosto klidným způsobem, jakoby na tuto chvíli čekal někde za umyvadlem. Nevěděla jsem, co udělat. Nepatrně jsem očima prokoukla svoji kabinku a všimla si, že z jedné vedlejší kabinky vyčuhuje flaška nedopitého rumu, který zde nejspíš nechala nějaká nalitá spolužačka. Při velké rychlosti bych toho mohla využít, flašku roztřísknout a Adamovi pohrozit.

Nakonec jsem se však zmohla jenom na ubohé zakňoukání.

„Od první chvíle, co jsem tady, mi z života děláš peklo. Člověk by čekal, že mě asi musíš nesnášet a když se ti snažím prokázat laskavost a zabít se, tak mi to nedovolíš. Nedovolíš mi ani ten jediný únik od reality," v posledním slově mi trochu zaskočil hlas a mě došlo, že brečím.

Achjo, to je tak trapné.

„Jak hluboko se mám ještě cítit, abys byl ty šťastný?"

Adam na to však opět nic neřekl. Krátce se mu zvedly koutky úst, jakoby ho daná situace rozesmála, ale velmi rychle se mu povedlo vrátit se do kamenného stavu.

Opatrně mi vzal ruku do dlaně a vzal mi stříkačku z ruky. Otočil se a bez mrknutí oka se blížil ke dveřím. Slzy a popotahování mi zabraňovaly ve výhledu, ale adrenalin ze znovu nabyté drogy mě nenechával v klidu a já se nedokázala smířit s tím, že bych dávku dneska nedostala.

Ve zmatku jsem sáhla po ležící flašce a silně s ní uhodila o kliku od dveří kabinky. Ozval se obrovský rachot tříštící se ho skla. Podívala jsem se na flašku, která se svým rozbitím stávala ostrou a nebezpečnou zbraní. S Adamem to ani nepohlo.

Chtěla jsem to namířit na něj, ale věděla jsem, že by si toho ani nevšiml. Mohla bych mu tak v jeho nepozornosti zarazit střep mezi lopatkami, což by nejspíš způsobilo okamžitou smrt, ale nevím, zda na to mám dostatek síly. Nakonec mě napadlo něco jiného.

Ostrou část flašky jsem otočila k sobě s přiložila si jí k tepně u zápěstí. Silně jsem jí přejela a ze zápěstí mi začala téct kapička krve.

Podařilo se mi to. Adam se zastavil, otočil se a vypadalo to, že se na mě každou chvíli svalí a překazí mi to.

„Ještě krok," řeknu s adrenalinem v takové výši, že mám pocit, že chroptím, „a rozřežu si tu tepnu celou."

Adam se zastavil a jeho poklidný obličej zmizel. Zaplavil mě pocit vítězství až jsem se začala hystericky smát. Kdyby teď někdo vkročil na toalety, nejspíš by nevěřil vlastním očím.

„Takže takhle na tebe musím? A já že nejsem normální?" říkám si spíš sama pro sebe.

„Všechno mi teď vysvětlíš. Proč mě pozoruješ, co tě k tomu vede? Jsi nějaké ochranka z léčebny? Mluv..." dopovím a snažím se vypadat hrozivě.

„Máš až moc otázek," řekne klidně Adam.

„Ty sráči," neudržím se a střep si vrazím hlouběji do tepny. Těším se na smrt, už mě nezajímá heroin, co drží v ruce. Už ne.

V tu chvíli se však Adam objeví hned vedle mého obličeje, usměje se, přiloží svůj prst k ústům a společně s jeho „pšt" upadám do bezvědomí.